praktiky

16. října 2016 v 17:11 | ma.str
Z těla je erotika
a těla z hmoty!
Duchovno odkráčelo
pivem se opít,
hmota je základ světa,
člověku bylo dávno,
hmotou se udřít,
a nevykročit z těla!
Z těla je erotika,
láska je vrtkavá,
hmota je základ světa,
nakupuj do rána!
 

hostinská

12. října 2016 v 10:08 | Heysek
Možná kdybych nezoufal a proměnil se v draka,
možná že s křídly démona bych nemusel tak vzlykat,
dost možná s andělskou tváří mi cizí stále,
nebral bych z ubrusů drobty jen po tom bále,
nejspíš bych pronikal s tvým kopí, Jiří, líp,
jenom bych zapomněl jaký to bylo žít.
Jenom bych netušil že každodení smutky,
jsou taky krůčkama v náruč Smrtky
a ty drobty,
jsou taky součástí
tý velký hostiny.

Neonver

11. října 2016 v 12:00 | ma.str
I.
Přijedeš za milou,
a je to rozbitý.
Tam kde nic nebylo,
je toho ještě míň.
Z tísně se rozvine
nejeden splín,
splynutím s nutností
snad sebe ztratím.
II.
Jó, takhle při podzimu mi to dochází nejlíp,
když tak opadávám spolu s listím po ulicích
a jako venku na obloze tak i uvnitř
je jenom šedošedý ocelový prázdno
který mě nutí vzpomínat
a znova si uvědomovat tu hroudu železobetonovýho
smutku a odmítnutí
slepenou dohromady cementem máčenym slzama
s vápnem hašeným po těch nejšpinavějších dírách,
kde tě ani smrt nenajde.
Prostě tu mohutnou dutou realitu vlastní minulosti,
která mi vypisuje do tváře výrazy,
ze kterejch sem schopnější vybrat ty nejpřesnější,
aby mě nikdo neprokouk.
 


pražská

5. července 2016 v 11:18 | ma.str
Horizont, co končí střechou,
proudy chcanek plechy tepou,
novou dobou s rychlou modlou,
slabým spásu do zad kudlou
a dlažbou zem potřísněná.
Chce z toho ven, poraněná,
bez strachu, hrdý směr
určila si sama.

Hrdost lidu k pervitinu,
pokoj v pivu,
pivo v Pánu,
svatou lajnu
hned po ránu.
Jak sobě, tak všem!
Jen koně žeň
zápalnou oháňkou,
zápalnou benzínem,
jen koně žeň,
z tý země ven!

22.3.16.1

22. března 2016 v 14:27 | ma.str
... pořád dál, do úmoru,
den za dnem stále znovu,
nahoru, dolů, nahoru, dolů...
Vyprávím přeběh svůj,
dějiny karambolu...

Občas v něm probliknou krásnější zítřky,
sem tam se minulost v naděje tříští,
najde se záplata na píchlou duši,
srdce mě přesvědčí, že ještě buší,
přikáže neustat, neusnout na výsluní,
vteřinu po vteřině stále mě honí
přízraky budoucnosti.

Nemaje jistoty mimo svou přítomnost,
držím se všeho, čím chtěl jsem být,
příčetný hlídám si svou vlastní šílenost
- tu touhu bláznovskou
nějak se vymanit,
naivní představu uniknout,
sebe sám opustit.

Znovu se radovat, znovu mít naději,
opustit fatalitu vlastního konání,
obalit bakelitem rána a večery
potlačit tohu se
nestřelit...


... nedospěle

16. března 2016 v 17:45 | rypap
Mám tělo jako stroj
a mysl továrníka.
Proměním v zlato jen
dokud tiká,
jen dokud běží,
hýbem se prostorem..

Mám tělo jako stroj
a duši velitele.
Když nemá na odpor
nepoznám nepřátel. Ne,
nepřem sem,
nezájem!
Hýbem se prostorem.

Mé tělo jako stroj
a duše v onom těle,
žijem si život svůj
tak nějak

...nedospěle

p.s. - prsty smrtky

14. ledna 2016 v 14:33 | ma.str
Má vlastní nicota
za zvuku hodin,
záchvěvy života
znovu se budím
a hlavním
dám cestu k hlavě.
Tak trapně,
a přitom
ztrápeně
ze snů se budím.
Slyším,
jak protéká čas
mezi prsty Smrtky,
nezbylo z věčnosti,
než její zbyty -
třpitky z ráje,
pro pány
pornografie.

Potvary

30. listopadu 2015 v 19:06 | ma.str
Ze vzorů kámoši
anebo potvory.
Sny, který přebolí,
úmorný snažení,
pachtění,
syrový život vyčpělý...
Kam jen jsme dospěli?

Ze vzorů lidé,
v bídě zbude
na úsměv,
kotě
ten důlek
je celý moje
maličký nebe.

Ze snů jsou historky,
z vysnění vtípky,
minulost vystrkuje
ty svoje střípky.
Prořízlý mok,
mozkomíšný,
jedním z těch střepů -
tvoji přízní....

zákrok

29. listopadu 2015 v 12:40 | 5543
Nejsme si blízko,
nejsme si daleko,
nejsme si známí.

Známe svý nároky.
znali sme podoby
znamení...

Nejsme tak blízko,
nejsme tak daleko,
nejsme si známí.

Znali jsme nároky
neznalí..?

Deset Ká

26. března 2015 v 15:33 | ma.str
(- tedy 10 000 návštěv na počítadle blogísku a co z toho? Co z čeho jinýho, co z něčeho?)

Hej, Víro v něco,
kam jsi se zase schovala?

Propenetrovanej nebem,
propad jsem vlastním světem
do spodních pater žeber.
Tolikrát sebou sveden,
že věřit chtěl bych víc.

Jak výjmečně se vnímám -
vždy výjmkou od pravidla,
vylučně myslí hřímám
až dochází mi síla
a prožít chtěl bych víc.

Kde sídlí Elán vital?
Jak vzpomínkami létám,
pod křídly parazita,
vůbec nic nenalézám...
Ach vizi tak jen mít!

Kam dál