Duben 2009

lodičky

28. dubna 2009 v 18:06 | matěj str O'Hall
nekonečnou alejí dvojstupu pouličních světel
osamocen uprostřed těch které měl bych znát
přemýšlím o tom kolik podobných mě chodí na světě
nevěřím že slovo život je obecné a někdo ho tak bere

čtyřkolí delfíni brázdí betonová moře kolem mě
a racci 474 loví velké rychy do sítí svých terminálů
hodně lidí říká že tenle svět je jenom mraveništěm
avšak i v mraveništi vládne řád, i bez kilometrů plánů

když padne tma tak Večerka ve tvaru M svolává bloudné mořeplavce
a převzdálená siréna hlásí že i námořník konec svůj má
za zakotvení v rodném přístavu dal bych tohovskutku hodně
a celou loď i s posádkou v mé hlavě na odpočinek dám

byť jsem jen lodí v mořích světa
jsem krásná loď a jen jeden vítr chytá má plachta

skrze jiné poznáváme sebe

24. dubna 2009 v 20:35 | ma.str
stejně jako měsíc odráží sluneční jas
viděl sem na něm odraz úsměvů tvých krás
avšak ani jas všech dohromady hvězd
nezáří tolik jako tvůj jediný úsměv
za pohlazení od tebe dal bych snad cokoli
a kdyby to nestačilo zašel bych ještě dál

přál bych si být kusem ledu
aby bylo vidět jak pookřeji při tvém pohledu
anebo stín co vrháš když si jen tak kráčíš
mohl bych vždy tam, kde si ty

fascinován konkrétností asbstraktního spojení
absolvent básnické školy samouků bez talentu
abonent myšlenek tvých a inspirací jimi
píše ti abnormálně šťastný své díky

stoleček

20. dubna 2009 v 21:22 | ma.str anebo matěj strouhal, vyberte si
seděl sem s tebou kdysi u stolku a nohou bosou
hladil sem pod deskou stolovou bosou nohu tvou
při kontaktu našich nohou pod deskou onou
blesk proletěl mezi tvou pokožkou hebkou a hlavou mou

vypálil obraz tvé duše do zornice mé
při pohledu kamkoli mám v očích jenom tebe
v zrdcadlech a výlohách vidím za sebou tebe (nebo za tebou sebe....)
občas však vidím v ulicích města přímo tebe,
ale vždy vidím tebe

snažím se vnímat i jiné podněty světa
obraz na zornici mé však příjmout mi je nedá
neodejdu z tohoto světa dokud nezmizí mi z oka tvá silueta
za láskovraždu v sebeobraně mě snad nikdo neodsoudí.

zabít jenom obraz na zornici mé není v mých silách
a zdroj mé nespavosti zabít nemůžu neboť bych usnul
zachráním sebe skrze uspání tebe, a nebo tebe skrze uspání sebe?
co kdybychom odešli oba dva spolu? spolu jako tenkrát u stolku.

inspiratión

2. dubna 2009 v 18:56 | ma.str
kopal sem hrob pro lásku naší
kopal jej na dvě části
mou část sem kopal dlouhé týdny
tvá byla o dost menší

stavěl sem pomník kráse tvojí
stavěl jej básní svou
skrze ni všimli si tě další
nebudeš více mou

zpíval sem moři o očích tvých
a změnilo se v oceán
stejně tak inspirována barvou jejich
zmodrala obloha

nechat si tebe jen pro sebe, tak zbláznil bych se zradostí
teď zblázním se však z toho že pohledé mé tě více netěší