Červen 2009

fotografie

30. června 2009 v 18:23 | ma.str
Pod vrstvou prachu barvy šedivé
leží mé tělo. Zevnitř je chladné, zvenku jak by smet.
Pod nánosem špíny v misce hliněné
leží dvě půlky jedné fotky - moje a dívky co změnila mi svět.

Pod krustou z ledu, kam slunce nesvítí
leží mé Já, mé pocity. Zvenčí nejsem vidět.
A to mé nitro - mé myšlení zvyky a nálady
změnila, druhá půlka fotky, ta co změnila mi svět.

L'imaginassionale

27. června 2009 v 13:53 | ma.str
Po sklence první
přišli ty další.
V neforemné hmotě
tělo tvé tančí.

Po úsměvu letmém
přišli ty další.
V neprostupné tmě
plameny v očích září.

Letmý pohled
- úsměv.
Strach z toho, co snad bude
- útěk.

světlonošky

27. června 2009 v 13:51 | ma.str
Slzy dcer blesků - světlušek
padají na nás z korun stromů.
Zdá se to býti kouzelný zážitek
avšak utrpení je v slzách žalu.
Uvězněná světla na stromech,
v korunách - na ramenou hlavu.
Pod sídlem nářků mluvíme o zachycení kapek
světlušky však truchlí na rolí vězněných dívek.
Nevinné objetí pod hvězdnou oblohou
kde nad námi je sídlo těchto krásek.
Krásek co svítí, naději nalézt nemohou
neb z naděje pr ně mají tvar vrásek.
V životě úkol svítit a skončit pod nohou
není proč vzhlížet se v kráse
dané noční oblohou.

zmatenec.

19. června 2009 v 20:17 | ma.str
Přemýšlím o sobě
a o svém bytí
ve třetí osobě
"on" je má žití.

Přemýšlím nad sebou
a činy mímy
že nejsou spjaty se mnou,
že někdo jiný.

přemýšlím o hrdinství
odvaze a kráse
že "ten třetí"
všechny vlastní je.

Houpačka

16. června 2009 v 17:06 | ma.str
Bloudil sem lesy temnými a hledal cesty
vedoucí ven. Když v hvozdech temných
já spatřil něco jako obraz z krajin noci -
- sen. Takový sen co zdá se v nocích letních,
sen o houpačce a dívce na ni sedící.
V tom lese neviděl sem žádné zvěře ni duší
živoucích, jen v oblaku páry obrazy dívčí
a houpačky. Přistoupil sem blíže
abych viděl její tělo dechberoucí
a jak se provazů houpačky drží její ruce.
Tohle vyjádření čiré romantiky mísilo
se s mysticitou místa hluboko v lese.

Ptal sem se dívky co děje se s ní
když na houpačce sedí v lesním tichu.
Neřekla nic, nenaznačila, jen oči její
řekli mi že myšelnky se jí vrací v duchu.
Přemýšlí o světě před kterým se mnozí utíkají
do lesa. Houpala se a vánek oděv bílý
provázel za ní když zmizela v mlhách.
Nevěděl sem co si mám myslet, neblázním-li.
Snad oči mé a mozek pomatený a hlad
dali mi představu houpačky a na ni
ji. Na dívku z lesa, ten divný chlad
v jejích očích, nezapomenu do smrti. Tak slibuji

semovyzrazení

15. června 2009 v 19:14 | ma.str
tak sem si právě hodil link na bloga na facebook, uvidíme jeslit to ponese ovoce, ovace, nebo jenom. Nu kdo ví

strach

15. června 2009 v 17:09 | ma.str
Bojím se svého budoucího strachu bojím
se že se budu bát v chvílích, kdy odvahy je třeba.
Od princů čekají pricezny celým svým
rozumem že strach je neudolá
a že přestojí zkoušky se štítem čistým.
Jak otcovéědové čelící nepřátelům četným
když v bojích v POhoří čelily převaze
a děla tahali na hřebeny pokryty sněmem bělostným
nehleděli však krás, jen hrůz, vstříc odvaze.

Neznajíce slov vhodných chci nechat mluvit činy
své a jimy ukázat ti že nejsem co myslíš.
U stánku, cestou do ráje, koupil ti květiny
a ptal se tě oklikou na věci o nichž sníš.
Chtěl sem si povídat jen s tebou, ne jinýmy
strach vedl mě zákařně za kamarády mnohýmy
a ti mi radili jak školitelé neznámého
že to či ono je zaručená cesta mezi mladýmy
ale jejich rady jen zkazili něco tak
krásného.

Epiphany

4. června 2009 v 20:24 | ma.str
Myslel sem na nemyslitelné a bit jsem za to byl
přez záda holí, jež Caesar sám třímal v rukou.
Z podrukou utek sem mu. Jak vlk sem bolestí vyl
když plížil sem se lesem sám na útěku.
Pryč od paláce v jehož stínu jsem se kryl
neboť, jak neřekl jsem, na výšku byl co do délky Nil.
Klopítal kamením já, řek přebrodil sem mnoho
s dubouvou holí v ruce, a druhou rukou pil.
Láhev co našel sem v okolí jezera krásného
já, při odložení hole, z jezera též naplnil.
To všechno pro tebe Epiphany.

Sahal sem na zakázené a cítil sem se za to vinen
nejen proto, že tělo tvé patřilo v té době jiným.
Co cítil sem pod prsty se nedalo srovnat s tělem
leč tělo to bylo - ale nebylo tím tvým.
Za tu dobu, co sem od tě pryč, stal sem se Metuzalémem
ale i starší, jak kdybych prošel s kometou Betlémem.
Ale mé prsty od té doby staly se tichou svatyní
neb prošly ohněm bez zjevného poškození plamenem.
I když žádná voda neaplikovala na ně hašení
však i já, se svými prsty, procházím svým malým peklem.
To všechno pro tebe Epiphany.