Listopad 2009

Poděkování Allenu Ginsbergovi

30. listopadu 2009 v 15:05 | matej.strouhal
vánek ti cuchá do vlasů
myšlenky nás všech
oživlé skrz
výstřiky z našich ocasů
jsi blonďatá bruneta
co je tak strašně dospělá
že jediné na co se soustředí mysl tvoje
je lásky, jestli jí dost je
jestli jí jsi plna.

těch třináct let co jsi na světě
hledáš jen něhu
trochu pochopení
něco, čím zaplnit tu díru
však pro tak mladé
našich myšlenek není

jen bijte!
bijte kladiva normativní
na hlavu dívky co hledá
i když nesedí do vašich tabulek
něco, pro co by žila
a co vám na očích, s vašimi syny
v vašich ložnicích šuká

musím psát o tom co vidím
přiznat se k ní, že je mi dražší
než všichni ti co s davem ve sňatek vešli
co stejně umřou stejnou smrtí
stejně na stejných křeslech prdí
pod stejnou peřinou
tady pozor, každý se svou ženou.
o stejné věci stejně marně se snaží

co jinak sklidila by jitřenka mě tak blízká?
tak mladá však tak dospělá?
co jinak pomysleli by jste si o ni
kdybych vám neřekl
že je jiná, a tím dokonalá

jen blijte!
jen blijte protože já zvracím z vás
z vás a vámi vedených dutých mas
národu, co je dnes stejný tady jako jinde
co nikdy nevznikl a proto nezanikne.

kovářka je život, ta za to nemůže

29. listopadu 2009 v 9:47 | balená cigareta
obraz první, začátek
Mladý sem byl když dostal sem své první šle
Jak osudné budou mi, nikdo tenkrát neřekl
Teď s křivicí zad, ochrnutím svalů a myšlenek
Jsem vázán k zemi, pevně ukotven
Tam kde krejčímu poručili, abych byl
Nemůžu vzlétnout, drží mě pevně
Nemůžu odejít
Můžu jen stát na místě a čekat až mě přemístí
Mé básně jsou mé sny
Co dovolují mi aspoň na chvíli
Odpoutat se z místa a trochu si poposkočit
Když už nemůžu létat

obraz druhý, průběh
Balená cigareta z drahého tabáku
Snad toho nejvzácnějšího vůbec
Držená v drátku
Prevence smradu ruky
A drátek v kleštích
Docílení bezkontaktnosti
Kleštích, co svírá v rukou kovářka
Dost stará na to, aby znala sebe
Dost mladá na to, aby se mi o ni zdálo
Ví, že nechce spálit něco tak vzácného
Tak neobvyklého
Tak normálně masového
Jako to, co svírají její kleště
Ty hlavně na spánku jsou však argument
Co se nedá vyvrátit
Jak pomalu nahřívá se drátek
Co svírá základ cigarety
Tak stoupá pach páleného plastu
Z filtru
A prosycuje tabák
Ten holandský.
Kovářka marně vzepřít se snaží
Po její tváře kane pot
Je ale v moci spárů těch můžu
Co šílený je jejich smích
Z radosti že další přetvarovaný filtr s smrdutým tabákem
Může přijít do krabičky k miliardám dalších

obraz třetí, smrt
Další z úrody podzimních jablek
Leží na hromadě s ostatními
Hniloba prostupuje jedním
Druhým
Pátým, každým....

Karel, Kryl Karel

26. listopadu 2009 v 20:51 | matěj strouhalán
stromy už dokvetly a teď jim listy vadnou
bílý sníh zatím zemi nepokryl
na lavičkách nám starci chřadnou
umřel i symbol Karel Kryl
rodiče nevědí jak s námi mluvit o sexu
sme generací těch, co nevědí jak žít
sami jsme zavřeni ve skříních
po drátě konzultej jak spolu budem spát
co na to říct?
mam v píči

další kousek do sebe klopíme
zpíváme a děláme ostudu
sou mladí, měli by sportovat
sou mladí, měli by víc číst
sou mladí, měli by poslouchat
sme mladí! musíme víc mrdat
na očích starým páprdům co radí nám
jak krásne je rozdávat květiny
jak úžasně bylo když sme plánovali
koliik že otvíráků bude na skladě.

umění mělo by nést v sobě myšlenku
říkat pravdu těm, kteří ji neznají
řeknu vám tedy pravdu o tom jak stavím se k světu
ne však tak jemně, tak potají
jak měli by, podle vás, znalců poetismu
dělat básníci.
povím vám to nahlas a doufám že se neurazíte
MÁM V PÍČI
co si myslíte

vážně si můžu myslet co chci?
jasný musim bejt opatrnej abych to nedal najevo
nosit stejný kalhoty, stejnou mikinu, pít stejný pivo
balit stejnou holku, bejt v davu
nechat si srát na hlavu
abych měl místo kde seženu na auto
abych měl práci
ne, vážně už není v papírech razítko že ji mám

co nato říct.
nic, nikdo neposlouchá, každej hodnotí než viděl
kdo čet, ten zapoměl a kdo se snažil změnit svět?
Karel, Kryl Karel

možná to sám nemyslim vážně

23. listopadu 2009 v 15:19 | nevěřící matěj
Je možný dojít pochopení
ve vztahu chlapce a dívky
já říkám - není!
to chtíč a sex a sobectví
vrhají nás v otroctví
co prodává příběhy lidí
kteří promrdali se k soužití!
jeden vedle druhého
jak ryba ve vodě
smějí se na sebe
mý zvratky v záchodě.

řekní, mýlím se v názoru?
možná že mílím se každým dne
můj život je jen omylem

jsi život můj, chtěl bych tě mít rád...

22. listopadu 2009 v 21:12 | dolce e corposo
chci se ti omluvit
živote můj jediný
ale nevím kdo jsi
jak mám tě znát.
ke komu mluvit když jsi tak
......vzdálený....

vždyť míjíme se na každém rohu
v každé dívce hledám tě trochu

(zatím ne dost intenzivně
a hlavně málo úspěšně
možná to zní až moc sebe-defensivně
ale hledat život v dívkách
v absinthu nebo ve víně
jde úplně mimo mně)

v každém potahu z tak milovaných cigaret
kousek z tebe nechávám
každou cestou trochu tě projíždím
a tak málo si tě všímám
tak málo tě znám.

jediný čas, kdy cítím že si se mnou
je když spím, doma
když zrůdy zhebnou
z očí mých
a zbude tam jenom blažený
tmavomodrý klid.
Moje bolavé kosti na postel svalí se
a my dva, opět, jako prvně
v naší zemi,
zemi nádherné a cizí
míříme si naproti
ty v kašmíru,
já nahý a chudý
ty bohatý

v tom městě s vůní orientu
ve kávě s chutí alkoholu
v zeleném dýmu opojení
v tom čase, kde spánku není
v prostoru mezi dnem a noci
v tom čase, kdy tonoucí
stébla se chytá, ale nebdí.
tam potkáváme se
já a život můj

mlčíme, není co si říct
....
ty mračíš se, já hledím v zem
tvou samotnou přítomností
zbaven slov, i pohledů.
Proč, když na dosah ruky
nemůžem si promluvit
prostě ti nejde říct,
jak mě mrzí že na tebe svaluji vinu
že stále měním tě
za každou kocovinu
a to co jí předchází
dal bych ti co chtěl bys brát
si život můj, chtěl bych tě mít rád

A Tak Dále, stále stejní, Myslíme na Slavné osvícenÍ

19. listopadu 2009 v 18:07 | dolce e corposo
rudé je nebe nad městem
kde my dva spolu, pod ním, jdem.
kde bez psa
však jak s psem
kráčíme podzimním průvanem
řeklas že můžu o tobě psát
vždyť sem přece jen,
a budu,
kamarád
vzpomeň si na své sliby.

Dalas mi moc a s ní já rád
do kůry mozku naše jména ryji
rámeček okolo, žiju historií.
v mozku je kaše?!
dělám co dělám a ty směješ se.
mluvím co myslím a ty?
směješ se.
když tohle čteš
(snad se tak neděje)
směješ se.
když tohle čteš směješ se.

reflektory prorazí tmu
smečka psů zdrhá psovodům
velikou silou
jak kafe poránu
omámen smíchem
v koma upadnu
a probereš mě ty.
směješ se?

řekl jsem tolik a napsal už dost
abych pochopil že moje "lítost"
je jenom druh sobeckosti
co jak červi prorůstá mi kosti
při pomyšlení, že to mysl moje
svazuje se
po větší míře lhostejnosti volám
pátrám?
nedostávám!

píšu o tobě, pro tebe
(v tobě? ne, to jen sen)
sám v sobě, sebou uzavřen
prosím tě o pochopení slov
o vědění že
slova co při vzniku projdou moje ruce
jsou jen ohyzdně znásilněná inspirace

ach ten tvůj smích...

píseň beze slov
zpívaná v duetu
mohla by pro jednou
proběhnout..
dal bych ti život
ber ho
leží tu
za trochu lásky
skočil bych přez okraj

ber mě tak, jak brala si mě vždy
směj se mi, prosím, když řeknu vtip
neboj se toho, co zde po tobě chci
náznásilňuji tebe, jen inspiraci.

teď se směj...

má zvíře duši....?

17. listopadu 2009 v 19:52 | ma-str
má zvíře duši?
takovou
co dokáže milovat,
co krom dávání umí i brát?
co po ránu v spodním prádle
obnažená ukazuje na obdiv
to, zač pochval nedostane.
To, v čem hledá se
a neví co z toho chce.
Má zvíře duši?
tu, která čeká na růži
na obdiv a chválu
ta, co se jí všeho dostalo
ona však,
nevěříce tomu
ani z mála
by klidně duši své duše za obdiv zaprodala.

Má zvíře duši?
Duši co nechce slyšet nic
a všechno dohromady.
Co ví sama jak plody její mysli
podají daleko od stromu.
Co tuší, kde v sobě hledá
původní smysly
ale netuší,
jak hledat.
Co píše o tom, co nejde zachytit slovy
co smutná je, že to nezachytí

má zvíře duši?
takovou, co mám já?
Protože kdyby ano
tak jsem jen zvířetem.

alegorické zamyšlení nad všemi krásami světa

12. listopadu 2009 v 19:04 | ma.str
květy co voní a krásné jsou prorůstají mi tělo
vážou mou duši
k tady té Zemi.
Kořeny stromů co živé jsou
poutají moje ruce k jejich obzorům.
Zemřel sem při porodu a teď jen tleji
nic ze mě, jen hnojiva

a hovada z vzduchu, co myslí si jak skvělí jsou
nepochopí proč snažím se odtrhnout
proč držím se toho co dávno dáno bylo
proč nejdu si tím, čím prošli ostatní
jedno jim vzkážu nechť je jim libo
"tohle je můj svět. a hovada ste vy"

tlijeme spolu na jedné louce kde začíná život
louka co zemi má vlastní a malou
kde málo stačí ke štěstí

ležíme vedle sebe a přehlížíme
že prsty naše v sobě jsou
vidíme že stejný plevel
raší nám z hlavy, klína, srdce
střeva
Nevidíš už pro oči, co květináči štěstí jsou
že nechápeš mě ani trochu
že na každém šprochu pravdy trochu

na šípku z jater obdivujeme housenky
společné máme jen popraviště kompostní
kde spolu jsme den co den.
a kousek nebe
kde obláčky dýmu úst kreslí

neodsuzuji ti za tvoje zetlení
procesům přírody bránit se nedá
chtěl jsem ti jenom, zde nad zemí
slíbit že bylo-li by třeba
bránil bych srdce tvé
ledviny jako znamení
že shnít samotnej, je nuda.



soubor krátkých odstavců

7. listopadu 2009 v 19:23 | matej.strouhal
a nejvíc v píči mám
že jen děti sme
ale i přesto rosteme.
Řekl jsem a viděl na vteřinu
tu pomíjivost těl co v alkoholu
zapíjí svoje zklamání a stud.

zabíjí stydlivost a lámou ledy
když balónek letí
jen proto aby
mohl se odrazti.

Aby nemuselo se mluvit
protože mluvilo se už dost
mluvíme pořád
a proto smíme žít.
Nemyslíme, proč měli bysme?
mysleli už sme dost

teď je čas najít si holku
a vyhnat ze sebe pocity smutku
co ráno budou zpátky
co se vrátí jako se vrací
bumerangy

co zbývá nám než na plicíh vzdech
co jinýho než ožrat se na plech?
co lepšího než budit se v snech
co horšího než plout v ledech
společenských citů.
než hladit po vlasech
hledat nádech
doufat v útěchu

kde máme hledat štěstí
když nevíme co hledáme
a kde zistit co hledáme
když nevíme jak hledat?
měli by sme se asi snažit jít od znova
jít tak, jak šel strach
jít od začátku, od Slova
ale co když nemáme šanci
pochopit?

je mojí vinou že nechápeš
byť přistižena kocovinou
že to co říkám není lež
že to co myslím není vtip
že vážně něco mít
něco, na co napřídeš.
neboť hledáš fragmenty
hledala kdybys jen
jednou celky, našla
bys sebe.
věřil bych si víc.

stárnutí jedné z nás, dívky co měla vše co chtěla

3. listopadu 2009 v 20:53 | ma.str
polib mě
naše duše letí
stratosféra se láme
tma tě bolí
světlo ubíjí
a noc je ti drahá
v noci jsi potkala
své zeměkoule vraha

nikdy nebude co bylo
nepotkáš své plyšáky
odnesl je vítr ten
vítr co ničí
majáky jistoty
ten zloděj
co bere si a dává
byla si tak krásná

pak krásu nahradí rozum
a ten nakonec strom
lidi se kolem mění
jak chameleon
ty jsi stálá,
jsi sebou, sobě drahá
ostatní nejsou součástí
tvého vlastního světa
vesmíru neřesti.

drop-in

2. listopadu 2009 v 16:58 | ma-str
tvůj pohled je pro mě psychotropní
nemůžu odolat mu nikdy, zírám
tvůj dech je pro mě holotropní
nemůžu odolat mu nikdy, dýchám
tvůj polibek je pro mě halucinogenní
nemůžu odolat mu nikdy, líbám
tvé prsy jsou plny omámení
nemůžu odolat mu nikdy, sním
tvůj osud je i můj, tak energetický
nemůžu odolat mu nikdy, věštím
tvůj průběh je mým a je tak extazivní
nemůžu odolat mu, běžím
jsi život můj a jsi tak návykový
nemůžu odolat, střílím