Prosinec 2009

dnešní divadelní improvizace

22. prosince 2009 v 16:18 | matej.strouhal
(doporučuju dočíst to až do konce, poslední odstavec se mi poved)


vidím tě, jako by sme byli opět spolu
jak pili by jsme ty naše kávy
s zeleným logem a vůní dálky.
Stromek už hoří a smažíme na něm kapra
cukroví došlo, došla i sláva
odešla s životem
co zbylo nám je shon
svobodě ruka mává
jenom tak samovolně
jako lesk na koruně
bez citu
vánoce - svátky soucitu
nad ztracenou existencí

láska je krásná
milovat se je hezčí
milovat se je krásné
láska je těžší
co vychází líp?

přidám jen jedno slovo, zvratné "SE"
a hned místo citů, na zemi milujem se
jak pěkně nám to jde.
jde to mě, stejně jak tobě,
jde nám to spolu
půjde i v hrobě.


kytara Jackson budí tě ze sna
ne! ty nemáš sny ty máš vize zla
máš pocity a jenom do nich si zabředla.
Jak ten náš první den spolu oslavíme?
opijeme se! pak se pozvracíme.
přežili sme své životy spojené s matkami
nezbývá než zase zacinkat sklenkami
tvé vidiny života, ty tvoje milé úsměvy
k tomu můj šílený nápad
zahrát si na havrany
a vyzobat světu oči.
aby nás neviděl, aby se do nás nesral
aby život zase jednou za něco stál
aby stál...

usměj se na mě, já na tebe směju se
moje krev na podlaze směje se
rozbitý sklo směje se
jenom ty šílíš a bojíš se o můj život
já strach sem ztratil, k čemu mi to?
k čemu mi bát se zítřka anebo pozítří
kdo může říct že si tu něco zaslouží?


usměj se na mě, já na tebe směju se
moje krev na podlaze směje se
kdo jsi, neznám tě,
jsem ty a ty jsi já! jsem tvoje zloba
tvoje já!
nemám jen zlobu a hořkost a strach
mám taky život!
na podlaze po kapkách
mám lásku, a ta je mocná!!
myslíš v tý krvi hovna?
měl sem radost, měl sem naději
chvíli ses nasmál, a teď si v prdeli

soubor krátkých odstavců vol.II

19. prosince 2009 v 18:19 | matej.strouhal
bílá vrstva prachu pokryla zem
ne že bych neměl sníh rád
ó verše lásky takový sračky
můj mozek zatížen
nutí mě psát

mrhám svým talentem
ve prospěch smrti
prodávám duši svou
"zastřel se dělej"
jen krůček tě dělí a tejden celej
čekáš i na pohled
nebo jen na slovo

týrání tichem
v pozemském pekle
ničí mě víc než cokoli
s nožem si hraju
neboj, to přebolí
neboj se mladíčku
počkej si na život
na smrt svéhu druhu

k mojí mrtvole postavte kámen
a na něj dejte jenom dvě věty
"žil v pekle teď je s ním amen
tady se zastřelil pro svoje štěstí"

ztrácím chuť k životu
každným dnem čím dál víc
modrá obloha mi k tomu pomáhá
až zhasnou svíce zbude jen tma
nic víc

ptáci sou vorvani
a píči moře
nechte mě žít pro to
pro co sem byl stvořen


radím si, jak pomoci mé tvorbě

14. prosince 2009 v 20:21 | matej.strouhal
jak se dá dojít absolutního vyjádření myšlenek?
stačí k tomu sednout a psát co si myslím
co si myslím že si myslím
nebo co chtěl bych myslet?
hovno!
je potřeba schovávat myšlenky do obláčků
škatulokovat je do sáčků
psát jak chtějí
psát?
blbost!
pravda je jednoduchá a prostá
stačí k tomu papír
a odavaha
s pistolí
jediný způsob, co myšlenky by z hlavy dostal
je vystřelit si mozek na papír
ale ne obrazně
literárně
jako
ale doopravdy a zblízka
aby střelný prach na druhé straně hlavy
zanechal otisky že sem se snažil
že sem se zabil
pro literaturu

další ze série vypisování mých chyb

13. prosince 2009 v 23:57 | moje.kritizující.já
večerem mrazivým tančíme polotmou
ty, tolik dokonalá, krásná a mladá
a já, nepřítel s morálkou co hlavou
mu hraje ta známá
prastará rock'n'rollová kapela
a jejich nadčasové zpěvy.

//"Both your eyes wide open
You see the shape I'm in
It wasn't of my choosing
It's only bones and skin"//

škoda že nehraje i z repráků,
protože s tancen třídobým
kamarádem nejsem,
a tak se plahočím
ladnosti zbavený
a broukám si

při tanci, třídobém
když bliji nad hrobem
kterým jsem v tento den
tvjí kráse

cítím se bázlivě
když rukou po šatech
nejistě hledám tě
přistižen

fakt nevím co říci
když oči zářící
smějí se na nebe
nech mě žít pro tebe

zkazil sem co sem moh
ten tanec, ten můj krok
byl sem jak ze dřeva
chci s tebou do nebe

ale jenom potichu, v tý mý hlavě
abys mě neslyšela
i když's to poznala

proč číst a psát jenom vodorovně?

13. prosince 2009 v 16:58 | matej.strouhal
konkrétní ztvárnění
absolutna
tichounké zmatení
energií
řecká bohyně
inspirace
nakonec trošiča
arogance

forma jako Krchovský

11. prosince 2009 v 17:52 | matej.strouahl
tvoje oči
černé hvězdy
toužím jenom pro ně žít
tvoje vlasy
chladné noci
dovol mi jen o nich snít

smrti vítr
kouše hrdlo
chlad mi leze do kostí
mojí krví
dosti zmrzlou
od světa mě odprostí

éterický zpěv hemisfér

8. prosince 2009 v 18:53 | matej.strouhal
kráčím zahradou ze zašedlých stromů
mé oči razí mi tunel tmou
jen ony vidí na konec pouti vesmírné
kde naplněny krásou nesmírnou
plameny všech hvězd a spalující žár
vypálí cech tajemství na tvá ramena
když spatřím ji,
// značku potřebnosti,
co pro mě znamená nekonečné bloudění
po cestě životem, pokud však nesejdu //
jásám, neb náplň života konečně mám

ty květy z prachu, co sem ti tenkrát dal
v pecích všech sluncí zavoní naposled
a ten náš tanec, co v šeru ztroskotal,
zažehl snítky z myšlenek nás všech
probudil žár co se mu těžce staví
pálící nás v očích a ukazuje
že ne vše tak je se zdá je
odhalí jeskyně, síně smuteční
za vodopády slz štěstí
za stěnou z absolutní sebevíry
poodhalí v jistotě a bohu díry
co nesnažíš se zaplnit.
nepotřebuješ všechno,
stačí ti žít v sobě sama
jsi kamenná a chladná, jak katedrála

slovní hříčka s delším průběhem

5. prosince 2009 v 22:50 | život sám slovy toho, kdo si říká matej.strouhal
rád bych ti napsal verše lásky
ale moc nevím o čem psát
napíšu o tom jak jsme se třásly
když sem ti řek že mám tě rád

řekl jsem řečí co nezná slova
s výrazem očí jsem si hrál
teď přeber si to prosím znova
co chtěl jsem říct když sem se smál

když seděl sem tam vedle tebe
zbabělý a pln mlčení
jak ptala ses mě proč ty verše
jsou interpunkce zbaveny

v mládí je všechno až moc rychlé
jak naše kroky tak i city
odcházejí a teď jsou mrtvé
jestli však někdy vůbec žily

nikdy sem tě nepozval na rande...

1. prosince 2009 v 19:12 | ..matej.strouhal..
nikdy sem tě nepozval na rande
a kdyby ano, jaké by asi bylo?

seděli by sme spolu v kavárně nad šálky čehosi
tvá kůže by voněla do kontrastu
s smradem mého těla, hnilobnou vůní nejistoty
teplo, co z tvých očí sálá
by se bilo s mrtvolným chladem
myšlenkového sebevraha naproti.
možná by sme si i povídali, ale spíš ne,
znáš mě... mluvím když je nás hodně
když sme spolu tak i věta dělá mi problém.
já bych pokukoval po tobě a hrál si se lžičkou
ty bys koukala na hodinky kdy bude konec týhle tragédie
k tomu by ses snažila probudit ve mě něco jako aktivitu
aby ses aspoň tolik nenudila
a nemusela počítat autobusy, auta, lidi a kolonie
much co létaj okolo kanálů.
"hele, už asi pudu, díky za ..."
je vůbec za co?
"za tvůj čas"
počkej, doprovodím tě, neurazíš-li se
a tam, kde by se naše cesty rozcházeli bych tě možná
ale fakt si nejsem jistej tady, nějak se mi mlží vize
chytil za ruku
"aha, žeby přeci jenom něco?"
a nejspíš bych si přál, aby sme se políbili
poprvé spolu,
já vůbec poprvé takže by to nestálo za mnoho
takže nic.
tragickej konec k tragickýmu průběhu
"celej on"

nebo by to bylo jinak
seděli by sme spolu v kavárně nad šálky čehosi
tvá kůže by voněla do kontrastu
s smradem mého těla, hnilobnou vůní nejistoty
teplo, co z tvých očí sálá
by se bilo s mrtvolným chladem
myšlenkového sebevraha naproti.
bavili by sme se spolu, jeden druhého by bavil
chytil bych tvoji ruky,
plamen v srdci zapálil.
rychle by sme zaplatili,
nebo by sme ani nemuseli,
a vypadli z tý klece pryč, někam ven
do prostoru, jenom se spolu proletět městem.
pak by sme vyšli směrem k tobě domů,
polibek při odemykání dveří..
poprvé spolu,
já vůbec poprvé takže by to nestálo za mnoho
"ajj, no.... víš hele.....
já mam vlastně doma návštěvu....
takže jindy, moje štěstí"
pusa na tvář...
a co. Ginsberg o to taky přišel
ve třiadvaceti!!!

jak nadějné vyhlídky na budoucnost
skýtá my mysl moje
jak překrásné výhledy tady z vrcholu
hory samoty mám na svět.