Únor 2010

Píseň pro kofeinovou vílu

25. února 2010 v 23:29 | ma.str
anotace: přemýšlel jsem dlouze, zda-li to sem dát nebo ne. Je přeci sprostou krádeží kousku atmosféry vydávat za svoje verše, co si mě vybrali za jejich bránu do světa. Je ale také pravdou, že samotné verše se mohou dotknout jenom básníků, lidí co dokáží překládat vítr a zář do lidské řeči. A že básníci jsou zavázáni nejen sobě, ale i okruhu jejich čtenářů, nenechávat si to nejlepší pro sebe. Tím pádem jsem byl nucen vyžší vůli, nebo chcete-li snad silou denního snění, umístit sem i tuto pasáž myšlení vesmíru, co jsem ji zrovna vešel do cesty.

Když kráčíš s lehkostí vánku
z těch 15 mramotů na molu komedie
vim že jsi Ta, co inspirací pro infúzi
ty jsi má poezie

když s letmým úsměvem
obuta do múz kožených řekneš
tak ahoj, cítíš tu strofu ve vzduchu
tu slabost vůle nás, vymřelých jinochů

snad není na stalo a snad jen scéna z mraků
kde v konci nesmělí slabost svou přemohou
určím si cíl a zítra řeknu ti,
směj se jen na mě, jsi mojí nadějí

slečně co mi věřila

21. února 2010 v 18:47 | ma.str
(oprava, všem slečnám, co mi kdy věřili, co si mysleli, že to je pravda, výjma Té jedné)

Jen my dva na dřevěné lavici
odsouzeni za moje city
ty nevinně
to pro mou aroganci tu trpíme
věřila mi když sem mluvil
naivně, a já sem tě v tom podporoval

pochop to!! Vždyť nejsi hloupá
jenom si hraju, jak všichni blázni
tak mě už nech, vykašli se na mě!
sem šmejd co za nic nestojí

myslíš si, že by nám dvěma bylo blaho?
že bych tě nenechal jakmile bych mohl
dyť víš, že sem věrnej jenom sám sobě
a svýmu snu, ve kterým ty nejseš
zachránil sem tě z něj svojí přízní
my sny sou nechutný orgie, kde i to poslední z lásky
se spolehlivě a rychle sprzní
zachránil sem tě z něj
prosím, věř mi

tím mluvením, city a pohledy
zraňuješ jenom sebe a svoji naději
nevidíš že jako psychopatický dítě si hraju
brutální hry s mrtvolnou samotou?
napsal sem, že nevěřím na lásku
tak co po mě chceš?
můžu ti nabídnout tuhle básničku
sbírku hadích ocásků
a nebo bestiální řev.
proč prostě nemůžeš zapomenout
zapomeň jak se chovat, tvářit, odpovídat
vypadat, smát se, nesmát se, hledět
abys mě přitahovala?
PROSÍM

Mé drahé, mně, mým drahým a dráhám vzdáleným

15. února 2010 v 18:01 | ma.str
Mám všechno a nic
Víc než chci mít
Jen málo vlastním pod mraky v deští
Ale vše v plánech - snech o štěstí
V myšlenkách a verších zmaru
Ve své hlavě plné jedů
A své kleci na city
Jen sluncí co měl jsem
A jak zářily jasně
Než v měsíce zchladly vzápětí
V stříbrné záře bez hlásky
V ty tiché písně pro lásku
Co nedají mi v noci spát
Snad jen to jedno, předposlední
Ze sluncí asi nejjasnější
Září i přez dech astronautů
Dál jako slunce, co dech praží
Dál vysává mě a vysouší
Hrdlo co hnízdem salamandrů
Mám svoji vilku plnou soch
Tam mramorových, tichých známých
A k vilce záhon bonsají
Tam i tu jednu bledou růži
Mou drahou, zranitelnou mojí krví
Co sluncem mi, i měsícem
Co se mnou letním poutníkem
Co rostu s ní tak vzdálený
Jen skřítkům deště poddajná
Pro všechny další
myšlenka

hvězdy půl

4. února 2010 v 15:00 | matej.strouhel
temnější než ráj
a hlasitější než ticho
jsou ruce které tě obímaj
pro mé trpké nitro

blištivější než tma
spolu s touhou lodníků
jak matně rudá oblaka
se září tvých úsměvů

mám hvězdy půl a druhou ty
hvězdy jsou triky, nezáří
slunce je živý svými sny
jsou vlastně jenom otroci

a noc je galej
a vní my
plujeme moři
mezi dny

stejně jak dny my oba dva
vezeni kotoučem ze světla
čekáme na noc celý den
nežijem pro nic, jenom sen

pro to co jsme zapoměli
jen aby sme přežili
na to co zatím nemáme
čekáme na něco co bude jistý
na chvíli citů malý štěstí
co zje zlý jako den i s nocí