Květen 2010

žalozpěv za měsíc

30. května 2010 v 14:28 | ma.str
však může za to slunce
a to, jak se chová
že měsíc stále couvá
když z komet jedna, celkem sexy
zastíní slunce odvrácenou stranu
se svým chvostem z ledu
a může sám jen sedět
a dráhu nebem psát
když není ani naděje
že zaujme tvůj zrak
a hvězdy jenom civí
s tou svou bledou září jara
kolik je sil v kometě
co dneska brzo k ránu
roztavila svůj obal ledu
a měsíc truchlí na své cestě
pokaždé stejné, s stejným koncem

co stane se v kosmu, to v srdci zůstane

22. května 2010 v 21:08 | ma.str
byli jsme mladí asi jako ty dnes
a kolem sebe každý svou svatyni
svět okolo vypadal jak úlomky hvězd
vtěsnaný v malé družice kabiny
vráželi do sebe naše dvě družice
jak letěli jsme objevit nové světy
jenom tak narychlo, s vínem v ruce
9 je číslo největšího štěstí
do dráhy letu se připletly ty víly
jak jsem je jednou už viděl žít
některé jenom tak okolo prosvištěly
jiné se s mojí lodí čelně střetly
a vyplnily skutkové podstaty víl
9 je číslo největšího štěstí
každého tajný, osobní cíl
co stane se v kosmu, to v srdci zůstane
a víly nebudou každodenním zázrakem
přesto jsem zažil je a chci o tom říct lidem
že ať ti v hlavě klidně hoří mosty
tak 9 je číslo největšího štěstí

moje téma týdne: samota

19. května 2010 v 17:04 | ma.str
když jsem tě viděl naposled
byla jsi nějak smutná
vypadal's že chceš abych něco řek
já to chtěl říct
ale neřekl jsem nic
myslel jsem, že to půjde
tak sem se opřel
a smál se světu
za jeho stáří
ale tys odešla a já tě viděl v letu
na křídlech ze světla
občas dostanu nějaké zprávy
aspoň vím, že žiješ
a ty, že mám času míň a míň
míň než bych chtěl
ale až to přejde
tak tě snad oslovím
(mám to povolený)
a pak se možná sejdem
a popřejem si štěstí

závět (jenom pro jistotu)

6. května 2010 v 21:54 | ma.str
nemůžu se zpříma podívat do tváře dítěte
když si uvědomím jaký Svět pro ně tvoříme
a proto se mi podívej ještě jednou do očí
ještě než je zavřu napořád
možná v nich vyčteš to, co už dávno víš

prosím tě zapamatuj si že chci
aby moje jméno bylo zveřejněno
na seznamu hostí mého pohřbu
na prvním řádku úplně samo
protože já tam budu
ten hlavní, kvůli kterýmu se falešně brečí
jen mladej básník, co nemohl snést tíhu odpovědnosti
a tak se jednou neprobudil, neměl k tomu důvod
tak zůstal ležet dokud mu nezřídly kosti
a pak se vyplazil k oknu a vytekl ven
pro jeden pitomej, nesplněném sen

závět vám taky nechám, aby ste jste se moc nehádali
o to kdo co vyhodí, a nenadávali
že vy máte to nejtěžší
je to všechno vaše, kdo co chce, ať bere
co zbude, vystřelte k hvězdám dělem
já si to tam posbírám
a s zbytkem svých shnilých rukou
hodím zpátky k vám
v podobě nekrologu

Melancholie květů, co v ránu září

4. května 2010 v 20:27 | ma.str
Soucit - maskované opovrhování
Sebelítost - nedostatek milování
Je lepší cítit bolest, než necítit nic
A vstávat z prachu posté
než život v prachu žít
Dopřej jen sluchu mému, tvou píseň smuteční
O tom jak za milého dnes sloužíš černou mši
Chci cítit lásku alespoň od druhých
K sobě jí pocítím v dalších dnech bezesných
Teď nemám čas mít rád byť sebe
Proto chci aspoň kousek z tebe
Jenom ten malinkej, schovanej hluboko
Takovej milej kousek slasti
Zkrz něj kráčiš do propasti
Není v něm nic, a jenom láska
A já chci lásku?
Vždy rači úctu, spíš než lásku
Láska je směšnější, málo platná
Úcta ti dává hrdost k sobě
A úcta k sobě je láska v sebe
Lepší je úcta, láska je směšná
Za láskou cesta zbytečně dlouhá
Instantní lásky došli už pozítří
Další k nám dovezou snad v městě
Jak absurdní
Stala se úcta, lítost, láska a dokonce i já
Jak pomíjivá cesta, co vede k hlubinám
a ní sám, cestou z kostí chvátám

byl pozdní večer, trochu k ránu

2. května 2010 v 21:25 | ma.str sebelitující
zas jednou koukám na dno sklenice
stejně jak pokaždý, když jsem sám
stejně jak pokaždý
ta holka naproti je skělá ve všem
zvlášť, když mi potají šeptá
o hvězdách který jen ona zná
strašně moc bych jí chtěl mít pod jabloní
strašně moc, ale stejně tak vím
že už jen na to myslet je hrozně zvrácený
je to ze mě, tak co bych čekal?
ale vždyť je máj, večerní máj
teda spíš raní, koho to zajímá
když další piva zas rumem zajídám
a před sebou pití míň než v sobě
zas koukám do prázdný sklenice
stejně jak pokaždý, dost důvodů proč stydět se
stejně jako pokaždý
ona mi odpustí

je přece květen, doba rozkvětu
nového začátku se stejným koncem
dalšího monologu v čem jinej jsem
dalšího lhaní sobě samýmu o tom, že jí chci za ženu
dlašího zklamání z krás co jsou jinde
vše s trochou naděje, že i květen přejde