Červen 2010

šlupka z pomeranče

27. června 2010 v 11:53 | ma.str
letíme vesmíre jako dvě komety
jen naše prsty se před dobrou rozpletly
a chlad nás drží v sobě samých
svou vlastní vášní opařených
hledáme nesmysly ve smyslech smyslnosti
abysem si dokázali, že naše slabosti
sou jenom asteroidy, co přeletí
nikdo se ničeho nebojí
každej přece už dávno ví
že čemu se řiká láska
je v podstatě odpolední poblouznění
láska už dávno není
co drží nás s někým jiným je svědomí
který věří tomu že střídat není nejlepší
málokdo z nás proti době zakřičí
a ten co se snaží končí v raketě
směrem ke hvězdám

vzpomínky s tužkou

24. června 2010 v 10:14 | ma.str
(osobně se mi moc nelíbí, moc rýmů, strašně sladká, neobjevná, ale snad se někomu líbit bude. A kdyby ne, tak ji pořád můžu smazat)

falešný úsměv se vždycky pozná
nehledě na to, jak's holka krásná
a tak i přez to, jak si na mě hodná
ti musím říct něco, co tě asi udiví
stále víc promítám ty tvoje úsměvy
na svoje sítnice, na víčka zavřený
i když je vidím jen na fotkách
a ve svých choromozkových představách
stále je vidím jako živé
malinko rozmazané
a vcelku matně.
mrzí mě, že sem ti občas zalhal
a hodně se vymlouval
jako "klasickej případ"
chtěl sem tím jenom zakrýt led
za kterým viděl sem tě stát
dělal sem to nejspíš jen pro ten pocit
že teď by se mělo něco stát
aby ses začala znova smát

každý by měl zasadit strom.

20. června 2010 v 13:14 | ma.str
jdu mimo hlavní ulici
vedlejšími tahy proti
a dealuju svoje verše
posledním přeživším
závislákům na kráse
co rezignovali nad světem násilý
a vesmírem, co končí na střeše
vyrobením v jihovýchodní Asii
jsem pašerák ze světa všehomíry
kterej hledá v betonový dlažbě díry
kam by zasel květiny
a nechal tak na svět přijít novému
kousku neobjevené nádhery
se kterou ne každý se po dobrém vypořádá
a někdo ji jednoduše zastřelí
a i přez sloní mraky problémů
snaším se sázet další stromy
do dlažby po které dav lidí protéká
a až se první z nich snad jednou zastaví
svojí dutou hlavou o jeden ze stromů
a řekne si, že to je podivný
vidět srom růst z betonu
a začně přemýšlet
koho najde na konci?
malého zahradníka
a jeho konvici

o budoucnosti tak, jak ji možná neznáš

18. června 2010 v 14:15 | ma.str
budoucnost nemůžem uchopit
a ani si je představit
můžeme se k ní přiblížit, ale pak je naší současností
není možné říct, co se stane v budoucnu
protože je to směska náhod
a jako na potvoru
většina z nich zapadá do kategorie nehod.
Občas si myslím, že vím jak se budu mít
pak nepříjde ani rána, ani klid
prostě nepříjde nic
a to mě změní
v bytost, toužící po porozumění
troše uklidnění, možná obejmutí.
touží do budoucnosti, kde není nic jistý
takže nic z toho, co bych chtěl
se stejně nikdy nevyplní
to mám ze zkušenosti.
žije se jenom v současnosti a s vidinou
nějaké nad-lidské spravedlnosti
čekáme v odměny, které si zasloužíme
ale tři roviny času sou odělený a nemaj spolu nic společnýho
v jedný se klidně nmůžeš stát kusem popleu sopečnýho
a v tý dalží z toho nebudeš mít vůbec nic.
zasloužit si něco, se prostě nedá.
na zásluhy se nehraje.
jistotou mi zůstává překvapení,
že i když čekám to nejhorší
budoucnost to s chutí přihorší
a jak se to stane součástí přítomnosti
nemám už vůbec nic.
a bude-li kdy ze mě něco
tak maximálně výplň urny
aby se hejbal trh.
měl bych asi začít chodit na pohřby
abych si na to zvykl
a možná si našel nějaký pěkný místo daleko od lidí
aby se tam nikomu nechtělo a pak se moc nepřemáhali
i s pouhým pomyšlením na zastavení se.

vzpoura proti oslnění

16. června 2010 v 15:20 | ma.str
jdu dlouhou ulicí s pocitem zázračna
co na naši počest opěvují mé básnické vzory
kterým velím já, mý bardové věčna
máš svoje nálady jak já ty své
začátkem zítřka už dnešní nebudem
a já chci zachytit tu krásu bezstarostna
co z tebe září
stejně jak ten smích, co nenecháš ho doma
a tvoje zlozvyky, které snad nikdo nezná
jsem žongléř se slvoy ne jukebox na verše
nepřešel ani den, bys toho nevěděla
a přesto stále dál mě prosíš o básně
ve kterých víc než krásu tvého těla
chceš najít něco, co by sme mohli probrat
vidět se znvoa a v klidu tabák foukat
aby i mraky si užili nemocí
kterejm teď věříš, že jednou tě položí
a já ti půjdu na pohřeb pohovořit o tobě
jak tě pamatuju v mladistvé nádheře
a s nehty oprýskanými od života
jak sfinga, co ztratila svůj noc
pot útoky napoleonova děla
nechceš být múza, ale už jí jsi
gentlemani se nebijí v cestách za svými sny
a každej z nich jen pár slov by slyšet chtěl
a půjde s tebou na druhý konec světa
to pro tu nedochvilnost, co nutí nás se bát
a pocit úlecy když přijdeš celá zářící
a kvlůi větru, co tě hladí po líci
snažíš se rukou vlasy učesat
což vůbec nemusíš, nádhera není upravenost
i když ty z obojího máš, i po vypité noci, dost

psáno černým inkoustem

13. června 2010 v 11:50 | ma.str
jsem svědkem času
a kosmonautem budoucnosti
a dobře vím o tom jak
déšť asteroidů prorazil atmosféru
a zanechal krátery
jak jizvy pochybení
komety létají kolem a osvětlují
ta bolestná stigmata hodna zapomění
a stále další a další kosmonauti
snaží se přistát na planetě Zemi
možná tam bude život, je to pravděpodobné
uteklo už dost let, od noci konečné
a skály už přestaly téct
stejně jak řeky vrátily se do koryt
třeba ty bakterie stále žijí
a dokonce si možná
stéle říkají lidi!

kráse neodoláš

7. června 2010 v 8:59 | ma.str
kráse neodoláš
ať je v jakékoli podobě
a jakokoli se snažíš
prostě to nejde
svůj boj si skončil
a teď hledáš cesty zpět
z těch míst, za která
vyměnil jsi svět
staromódních staveb a
ztuhlých písní
myslel sis, že to má cenu
že není špatné běžet
jsi vítěz tak ber svou odměnu
teď stačí jenom v klidu ležet
a v chvíli, kdy bál ses o život
poprvé oprávněně, jsi dokázal
že za svým cílem jdeš
neboj se otevřít oči a nadechnout
máš co si chtěl
ve vysněném ráji
tak neboj se kontaktu těl
přiznej si, že krásně voní
dnes došlo k otevření nového světa
s tvým přítelem, co znáš ho už léta


práce promilí

5. června 2010 v 13:40 | ma.str
musíš se smířit z becitnotí
ne s láskou, od té, co myšlenky chtějí
musíš se smířit se soucitem
ne štěstím, spolu s mladých dívek srdcem
musíš se smířit s pohrdáním
od těch, co tvůj pohled vlastní
musíš se smířit s cestou domů
úplně sám, a po sté znovu
na svoji hvězdu nad horizont
bez té, cos sis o ní jenom zdál
takže moc nemysli a klidně sni dál
neb není více než-li v snu
v tý jejich zemi převleků
kde za ochotu sklízíš prach
stejně jak včera
dneska znova
sic za krásu máš výdělek
ale jen za tu, bez myšlenek
namísto něhy svoje sítě spřádá
a nestydí se znovu vést
ty, jimž srdce chtíčem plane
na našem záhoně zlpeveleném
kde není nic, co by si chtěl

La strada

5. června 2010 v 13:33 | ma.str
(každý se mění podle toho, s kým je. teda skoro každý)
pak jsme se viděli a líbali se spolu
uplně poprvý v životě spolu
když jsme pak nasedli do auta a jeli k vám
řídila tvoje maminka
představilas mě jako svýho kluka
co s ním seš dva měsíce
a řekla's mamince
že spíme u tebe
a oba najednou
uplně nastejno, jako jaden hlas
jsme řekli
že budeme pozorovat hvězdy
dodal jsem, že máme dost ochrany
ať se maminka nebojí
ona se na mě podívala a začala brzdit
a já jsem jenom dodal
že máme neutronovej štít
co ochrání před pádem hvězdy
nemůžem nikdy padnout
ty ses začala smát a maminka brečet nad tím
že nemohla jako mladá mít taky takový štít.