Červenec 2010

tiché šumění v zacpaných uších

30. července 2010 v 23:04 | ma.str
vítá tě stařec s parukou v ruce
a přeje pěkné svátky, nasaď si paruku
a ztrať se v lesích okolo oblak
máš zasadit révu a zklidit její hrozny
dát větru jeho sílu, znovu, znovu..
dál zkusit přejít lávku přejít a zaní
pohlédni z kopce a spatříš svoje lože
naděje nedá ti nad ránem vstát
pral jsi se s osudem aniž zkřížili byste nože
nádoby jsou plné, nenech se falší zmást
pokračuj po své trase a neboj se rán
hukotu co přišel, spolu s kopyty
copak jsi zapoměl na kapky deště v tobě
na černé řasy a chorál havraní?
dlužíš jim službu, cos slíbil porodem
dokážeš plavat jak vodní koníci
nemrhej přáními vždyť pro chudobu
je z tebe král co lásku obouvá
vem zeleň listoví a přidej lžíci zmaru
třikrát se pověs na najbližším stromě
pak sejdi z kopce do pekel, pro píšťalu
a sundej paruku, však už ti hrají písně
teď nadechni se z plných plic, pokud ti nějaké zbyly
a kdyby ne, použij svoje žábry
staříka s parukou pak stačí hledat znova
dej tomu čas, než pochopíš má slova

zatlučená okna III

30. července 2010 v 1:06 | ma.str
(tentokrát budu Váš čas krást jenom dvěmi odstavci)

:.7
tak vim co bude dál
měl bych bejt šťastnej
proč kurva nejsem?
co mi jen chybí ke štěstí
když jistoy mám pěkný
proč netěší mě zjištění
že zvolil sem si úspěšně
je úspěch dobrej, po prohře?
něco jak milost před smrtí
stejně mě děsí představa
čáry co osud udává
a vidíš ji až do konce, skoro
asi mi chybí to napětí
čekání odkud rána přiletí
to neustále překvapení a zklamání
a život v nižších úrovních čekání
musim se s tím smířit
jinak to zkazím, znám se
prosvítt život lampou naděje
a budu doufat v dobré věci
kdo ví, co čeká mě tam kam jdu
a jaký keci si cestou vyslechnu
na konci se dá hodnotit, ne teď

:.8
máš kluka co za ruku tě vodí
chodíš s ním na večeře a pak k němu
bavíš se s holkama co s tebou dělá
ale že k tomu má i jinou ženu
seš jeho druhou na víkend
a první dívkou přez týden
nechceš ho na pořád, jenom teď
je to tvůj milej zdroj historek
takovej nevlastní přítel
co se s ním dobře spí
a jeho svaly sou tak úžasný
pracuješ s ním asi půl roku
a zažilas víc, než se zbytkem tvejch kluků
dokázal převést tě do světa dospělých
a přesvědčit tě, že víc než cit je rozum
vzal ti tvou romantickou duši, ale co
za jeho porsche bys dala víc
ty jeho děti, co je má na fotkách
musej bejt šťastný, ty to víš
maj na co pomyslej a barák k tomu
dostatek na důchod už teď
nějak si zapoměla, v tom svém shonu
že ne jen z peněz, tvořen je svět

zatlučená okna II

28. července 2010 v 23:12 | ma.str
(další směska mejch krátkejch odstavců psanejch v chvílích absolutní nudy v práci. Pokud to takhel půjde dál, budu si z toho moc udělat sbírku)

:.4
pojď se mnou oběvovat nové země
ráje najdeme v tobě
a zbytek už mám v sobě
spojíme je pak mléčnou dráhou
proletí družice za mnou drahou
utopenou pod solárním kruhem
revolučními kosmonauty se dnes stanem
podrobím si tvůj vesmír bez skafandru
nemusím se vůbec bát
toho co tam najdu
seě totiž krásná
a o duši nejde
taky se neboj
mých genetických světů
plných mutantů a hadů
digitálních partyzánů
striptérek s krví králů
letíme pryč modravým světem
obrazovky před smrtí
nebudem už žít ve světě chyb
kde málo se smí
a nemůžem nic

:.5
strašně moc lácky
a smáchu trošku
takhle si představuju svoji družku
dostatek rozumu a plné rty
zařívé oči a vlasy barvy tmy
pochopení pro mě a slova útěchy
když další papíry shazuji ze střechy
v podobě letadel a vlaštovek
když hledám inspiraci pro další řádek poznámek
smysl pro umění, ať pálí moje kýče
tolerantosti moře, co názorů se týče
bezbečné obětí když jdou po mě běsy
v noci se budím a života děsím
měla by věřit v rozum a naději
promiň mou nemotornost když všichni tancují
a skřeky opilců co s nima vydávám
může ti slíbit jen že nebudem se nudit
co kecám, budem, ale ne k smrti
třeba se i změním
a budem oba šťastní, veselí
a přiměřeně staří
jinak to nehci, trápení je dost
chci s tebou, být nám dvoum pro radost

:.6
pod přibitýmy okny sleduji venkovní dění
pobíhání lidí, co pořád se mění
k lepšímu z obrazů svých
na jejich myslích nabitých
kulturním standartem z televize
fotkám z časáků a módě o kráse
a nebo stěňami z posilovny
chtěj bejt atraktivní podle trendu
každej tejden jinak
však v nitru stejně
nehledaj moudrost věčnosti
smějou se dobrákům ve své lstivosti
budou si svý obyčejný kariéry
ale já nechci bejt to, co jsou oni
v co změnila je vlna doby
už teď jsou jak armádní hroby
jeden jak druhej a uvnitř mrtvý
kdo tvrdí že není, je jenom zombie
ZAB TU ZOMBII V SOBĚ
a pojď zpívat se mnou na televizním hrobě
marseillaisu nový doby
o tom že dobro vede do svobody
že už nás nikdy nepodrobí
lživé představy ideálů krásy bez mozku
týhle jedný čtvrtiny do páru

zatlučená okna

27. července 2010 v 23:10 | ma.str
(kdyby se vám to nelíbilo tak vězte, že je to tu pro ty, kteří byť jen jednou chtěli umět psát jako já. Není o co stát a tady je pádný důkaz)

:.1
chceš se mě na něco optat
tak jen se ptej
dneska můžeš
dneska sem totiž
výjmečně pravdomluvnej
ne jako jindy
když sem zajímavej
chytrej, krásnej nebo prostě jinej
dneska sem nudnej
ale nelžu
ne, fakt nejsem kouzelník
dyť už ani úsměvy neumim
a to mi dřív tolik šly
ale dokážu udivit
pořád a vcelku solidně
tim jakej jsem
a s kám si chtěla žít
to tě šokuje, teda šokovalo by
dyť vůbec nejsi
jsem jenom já, nikde žádný ty

:.2
zdál se mi o nás sen
bylas šťastná
já s tebou propojen
trošku ses napila
já sem byl ovíněn
smála ses mý nešikovnosti
a já se smál s tebou
a údivem nad tvou nevinností
nechtěl sem ani nic jinýho
než seďet a smát se
pak přišel měsíc a dal si s náma
trochu toho smíchu a
kdejaká vůbě dálek cestovala s námi
kterak sme skoro nad ránem
si na dospělé hráli
a počítali výdaje za ledničku
snídani si vařili
a ruku v ruce s dýmem
ji do svých útrob vpravili

:.3
zašpiněnej dělník z papírem
kouká přez poloprůhledný sklo
do zahrady babičky a její vnučky
co tam spolu pěstují víno
aby se dědeček nabažil
a nevšímaj si mě
sou tzvyklý na dělnickou chátru
co jim přez okna dílny čumý
do jejich jahodovýho sadu
vnučka je sic pěkná ale nechtěl bys jí
je pokrytecká až to bolí
stejně jak ten kluk za oknem
co maluje ji písmem
oba soudí, co neznají
a tak si cestu nenajdou
a to je tak prostá
jít oknem a zahradou

další, kolikátá už asi?

19. července 2010 v 18:35 | ma.str
čekáš na princeznu s rusýmy vlasy
už zase ti prší na hlavu
a pramínky vody se mísí se slzami
ze smutku z toho
že ses na ni jenom jednou usmál
a ani nepromluvil
míjeli ste se cestou
kde je stánek s klobásami
a jedna dopravní značka
kde hrbatý stařík prodává domácí uzeniny
aby zkrátil čekání
na smrt co už klepe
zná tohle místo jako svůj život
vždyť tu prodává už dlouho
taky viděl rusovlásku
a od té doby na ni čeká
a život si krátí obchodem
jednou po něm ten stánek někdo přebere
někdo další, s svým vlastním životem
ale ty nejsi na řadě
tam jsem já

pár letních odstavců

9. července 2010 v 20:44 | ma.str
mlžným oparem pondělního rána
jde děvka stará co vybrala si daň
života za prachy bez lásky stezku
bez světel svítání a neonových blesků
jde sama a v sobě moje verše
co nese si už dlouho, skoro od snídaně
a napíše je na nejbližší stěnu
kde jako na papaíře z mladého stromu
octne se báseň plná hnusu
o poledním sexu na funusu
manžela co s múzami pil a doufal v obrat
ve své slepé víře v potrat
pevné jak prsa mražených kuřat
ten v pondělí ráno věří na krásu všude
a v pátek večer, zhnusen osudem,
jen ve svůj, tolikrát proklepaný, pařát

usměj se dvakrát
a řekni co cítíš
v tom zpěvu prasat
nevinně spíš si
a k melodii harfy jen rtíky ohrneš
nemají šanci dostat tě dnes
nevinnou ne
žádní z četných hudců
co brodí se časem sami
stejně jak pro staré
už nejsou mladé dámy
stejně jak pro tebe
už žádné já tu není
a pro slzy nevidíš
ironii zatemění
nebo jak pro padlé
nemáme odpuštění
i přez slabost myšlenky
nedáš mi rozhřešení

cejtíš se osamněle
sám ve své cele
světu a kamarádům
pocity u prdele
cejtíš se jako princ
v opuštěném zámku
máš právo na společnost
sám jsi si do páru
doufáš že jednou dokážeš uniknout
na křídlech draka, za svojí princeznou
co můžeš osvobodit leda sám od sebe
jinak je v pohodě, veselá, bez tebe
potřebuješ jí víc než drogy světa
nemůžeš se ani zabít, už bys jí neviděl
zvolil sis špatně života zloději
nemůžeš dát jí nic
nechce tvé dary
nebudem veselý
alespoň do opití

dneska v noci psaly hvězdy na nebi že

2. července 2010 v 10:21 | ma.str
podivný lidi nemaj právo žít
mezi normálními v jejich světě
prot maj svý světy podivný
zavřený vevnitř v sobě
a dohromady ty různý lidi
dávaj nám novej vesmír celej
kde možnosti sou neomezený
a každej je nádhernej a milej
a tam v tom světě co mám já
tam stavím sen jen pro nás dva
a spolu s párem labutí
osedlám vítr k veplutí
do přístavů vesmírných korábů
kde jednorožci jednou žili
teď jenom ptáčkové a pouštní květy
opěvují zde krásu císařky