Srpen 2010

milý deníčky pt.III

30. srpna 2010 v 16:32 | ma.str
Jednou jsem takhle vandroval domů, už se trochu šeřilo, tak půl čtvrtý ráno mohlo být, když mě napadlo zamyslet se nad přátelstvím jako takovým. Ale z trošku jiného hlediska.
Podle mě se totiž, kromě tradičního pohledu společné důvěry a sympatie, dá nahlížet i jako oboustraná submisivita, taková slepá poddanost. Něco jako když ve smečce vlků (tohle přirovnání mi, k tomuhle heretickému výkladu, příjde uplně geniální) příjmají nového člena. Taky se musí podrobit vůdci a ukázat mu svojí vlastní oddanost a podvolenost převalením na záda a nastavením nejcitlivějších a nejzranitelnějších částí sebe. Ale neděje se tomu uplně stejně, jenom ne v fyzické ale psychické rovině i u přátelství? Neceníme si přátel tím víc, čím víc jim můžeme ukázat ze svých slabých stránek a oni na ně "nezaútočí"? Určitě se tomu dá říkat důvěra, ale proč by ne podřízení se?
Dalším velmi zajímavým bodem, který mě při mé noční procházce napadl, je tento: nemožnost určení správného postoje v případě, že někdo, kdo byl naším přítelem ale dlouho sme ho neviděli, se zpět vrátí k nám ALE úmyslně raní naši důvěru (využije své nadřazenosti a znalosti slabých míst). První, co se zdá nejlepší, je se na něj rozzlobit. Ale hned v zápětí příjde údiv nad tím, že si o nás stále pamatuje takové detaily, které pouze známý neznají. Taková paradoxní situace doprovázena citovou ambivalencí (ne, nevymyslel sem ten článek proto, abych mohl použít tuhle pěknou větu).
Následně mě napadlo, v nějaký podvědomý vazbě na ta ranění, že u příslový "bývalý přítel je nejhorší nepřítel" je slovo bývalý zbytečně, navíc a zamlžující význam. Copak si někdo, kdo byl kdysi dávno naším přítelem, stále pamatuje naše tajná přání, zná naše pocity a názory v aktuální podobě? Ne, nemá šancí ranit tolik, jako přítel současný. Stejně tak není samořejmostí, že pokud nás raní tak se automaticky stává něčím jiným než přítelem. Může se tomu stát v chvíli, kdy není na prvním místě úmyslnost, ale spíš náhoda (nebo snad nehoda). Stejně tak se tomu může stát bez našeho vědomí. Sice to, co se stalo narušuje soudržnost našeho pohodlí, ale mi o tom vlastně ani nevíme. To ale neznamená, že se to nestalo.
Tímto bych asi skončil svojí heretickou úvahu.
(poznámka pro neznalce slova "přítel": jedné se o něco jako kamaráda, ale s vzájemně hlubším vztahem)
[každý komentář k tématu a doplňující poznámka výtány]

červeň okolo hrudní kosti

22. srpna 2010 v 20:55 | ma.str
anotuji tento text jako něco, co vypadlo z mé hlavy v stavech apatie.

v poklidu, bolestech vstříc světlu v ráhnoví
málokdo rozumí co touhla znamená
posedlost úspěchem vede jen do zmaru
obrazy bolesti, barevné kontrasty
viděti jenom to, co vidět se smí.
posedost hluboká, zvána jest obcesí
cesta je vítězstvím, v cíli je odměna
plachty jsou složeny a ráhna spálena
všechno se změnilo, zmizel nám známý svět
obejmi tělo mé
poprvé, naposled?
na tom už nesejde
pozvedni hlavu a pak dej ulevit
tíha co tlačí tě, nedá se překonat
námořník žene loď, bez plachet, ráhnoví
pomocí vesel svých snaží se vzdorovat
hladinou odmítnut, hlubiny příjmají
dar z vnějšku propuštěn, přez stěny z křišťálů
nikdy nic nesehnal, štěstěny pomálů
a teď se zase stal, čím býval vždycky dřív
dál krásy ubyvá, z mládí je čím dál míň
myšlenky prolétnou, stanou se obrazy
vidíš cos představit bál se i v dny
obličej na mou hruď v poklidu přiviň
nech projít vzteku, a proukousej se pryč
amorci střílejí v formacích z houfnice
tohle se nedá ustát, ne bez vypsání
sebe sama z smluv s tím, kým jsme si sami

logistika

14. srpna 2010 v 23:19 | ma.str
není to tma co drží nás od sebe
nejsou to zahrádky, co pracně zdobíme
je to jen touha svobody
pro kterou obětujem sami sebe
pro naše malé bohy
bezcitné, věčně přiopilé modly
s zářivým odleskem na hladké kůži
pošli jim, pošli co drží je v opojení
ne, věř mi a snaž se číst
není to tma, co drží nás od sebe
jdem s nimy jejich světem
s těmi co loni byli k smíchu
jdem s nimy, plujem stále dál
to oni vkládají do nás svou píchu
jsme jako poutníci co hledají víc času
jdeme dál s nimy, plujeme s úsvitem
naděje umírá, poslední mezi námi
dala si načas, ale bojovala
všichni jsme zemřeli jak řekli jsme si kam
kam chceme vydat se, kde naše obzory
určením konce, vytyčením obzor, dali jsem sbohem
tomu všemu co kdy mělo cenu
tamu krásnému mlhavému tajemnu
naplánovali jsme si smrt, kde je rozdíl od sebevraždy
sebevrah má svou čest a sílu vzdát svůj boj
teď a tady
ne jako my, slaboši, co namísto rakety z lan
dali sme budoucnost do rukou starých dam
lehli jsme do stroje a čekáme
na konci vyplivne nás, a budem moci říct
co asi, no přece vůbec nic!

můj milý deníčku pt.II

12. srpna 2010 v 16:57 | ms
Dneska, chvíli po převalení se dne ze včera k dneska, sem začal přemejšlet o opovržení, opovrženíhodnosti a jejich případných výhodách. Napadlo mě totiž, ež konání opovrženíhodných činů s sebou nenese jenom navýhody. Tak například jedním z nejlepších možných užití nějaké té nekonvenční činnosti je to, že hodně lidí ztratí svoji potřebu, nebo i chuť vést se mnou jakkoukoli interakci a tím pádem mám od nich klid. Je to vlastně taková špinavá rukavice, kterou si dobrovolně nandávám, abych se vyhnul dotykům rukou přímo.
Je to vlastně jedna z těch zdí, co staví člověk mezi sebe a zbytek světa, jak o nich zpívali Pink Floyd.
Jedním z dalších důvodů, tentokrát nejspíš již čistě daným mým osobnostním rozvržením, je jakýsi domělý pocit vyžší kvality mě, oproti těm, kteří mnou opovrhují. Sám pro sebe jsem to nazval prorocký, nebo snad dokonce vizionářský komplex a nejspíš ani moc nepředpokládám, že by tohle spojení někomu něco řeklo. Pro vysvětlení, je to takový vnitřní pocit, který dodácá odvahy a síly i v těžkých chvílích založení na domění, že ostatní jsou stejně v mnoha ohledech horší a jejich jednání je výsledkem slabosti a strachu. Pravdy na tom asi bude pramálo, ale i přez vědomí toho je často povzbudivý.
Jako další výhoda, jejíž uvědomění si bych časově zařadil někam k svítání, mě napadla intenzita proživání byť menších přijetí o to víc, o kolik jich nečekám. Jde o ty drobnosti a malé projevy toho, že někomu na nás záleží byť k tomu vážně nemá důvod. Ty chvíle kdy je standartně projeven zájem o mě, nijak speciálně, bez příkras, pompéznosti ani přehnaných reakcí, ale právě ty drobnosti. Upřímné malé skutky, úsměvy, které nejsou smýšleny posměšně. Takových drobností je celá řada a právě nezvyk a neotupělost proti nim mi dává možnost je vnímat otevřeněji.
Tahle část má i svoje nevýho. Nebo alespoň jednu hlavni, kterou nepochybně je častá záměna nebo dobré nepochopení pravého významu takovýchto gest. Přikládám jim občas asi větší váhu než mají, ale budiž, nevadí mi to.
tady je konec přízpěvku, který vám, upřimě doufám, nezabere tolik času, kolik mu přikládat nechcete.

milý deníčku část první

5. srpna 2010 v 16:10 | kdo asi?
dneska sem v práci přečet povídku od Hrabala která se jmenuje Kain a strašně mě to dostalo a tak sem ti řek, že to někam napíšu. A napíšu to sem, protože to nemam kam jinam napsat. A jenom tak křičet by mělo menší smysl.
pak sem přemejšlel nad tím, jaká je míra zodpovědnosti nás, občanů svobodnejch států, vůči těm nesvobodným. Zda-li není amorální náš ignorantský postoj k tomu, co se děje v diktaturách. Jestli je opravdu naše pohodlnost pro nás o tolik důležitější než to, co se děje jinde lidem, kteří by nám mohli v mnohém pomoc
napadli mě i další věci a nebylo jich málo. třeba že peníze na brigádě dostávám jenom proto, že jim prodávám svůj čas. ale divný mi na tom přišlo to, že jim ho prodávám hodně hluboko pod cenou toho, jak si ho vážím. Je to divný... v těch 8 hodinách bych mohl prožít takovejch zážitků a přijít třeba i na zajímavý věci a jediný co dělám je, že si čtu ze strachu z toho, abyc mi nezakrněl mozek.
i když sem si to nikdy nepřiznal pořádně, tak mam vlastně i docela rád ten způsob nakládání s mym časem. sice to tak asi nevypadá a často sem smutnej, ale to je reakcí na aktuální podněty a ne dlouhodobej trned, kterýho bych se chtěl držet.

(a pokud vám někomu vadí, že sem píšu deníkový zápisky tak vězte, že tohle je asi jeden z mála, co se tu vyskytnou)

můre je vlastně mrtvý motýl

4. srpna 2010 v 17:01 | ma.str
dneska nad ránem mi přistála na růce můra
a povidá "nuda co?"
odvětil sem že ano a tak ať letím s ní
nasedl jsem na její hřbet
a přenesli sme se za svítáním
plný básní tance a hudby byl ten svět
hřbitov pro mrtvé motýly
co změnili se za svoje činy
na majestátné posli noci, můry
hrály nám operety ze starého klavíru
a všichni se bavili o zemích co kdo zná
dělal sem poznámky na kousek papíru
abych to kouzlo přenesl vám
pak ptali se mě na moje chyby
a jestli někdo mrtvý může dále žít dál
dosti sem se s tou otázkou trápil
pak řekl jim, že půjdem v kostky hrát

dál odvětil jsem že chyb bylo mnoho
ne však dost na moji smrt
přemýšleli a radili se hodně dlouho
než znovu zašili zpět můj krk

pak sem se zase probudil tam, kde sem večer usnul
s hlavou v rámu dveří,
jenom ten střep, kterej byl můj oblíbenej
nějak záhadně zmizel a jako by se nic nestalo
kdo ví, třeba sem byl jenom moc opilej
a co sem udělal se vůbec nestalo