Září 2010

večerní balet

28. září 2010 v 13:43 | matej.strouhal revival
hodiny cynismu začínaj o půlnoci a končí odpadnutím
nejsme hedonisti, jen naše ruce touží po ohřátí
netancujeme, ztratili sme všechny zábrany
nevidím naději v něčem......ničem, nikom?
líbat se můžem rovnou, tak k čemu obřady
(teoreticky fantazírujem o tom,
co by se dalo dělat,
kdyby sme se viděli
ale tam to nejspíš i končí)
ztrácet čas se dá i líp
něco se rozbije, někdo to uklidí
někdo tě uklidní
pssst.. neboj maličká
to bude všechno v pořádku
tý krve není zase tolik, aby ses jí musela bát
pssst.. neboj maličká
známe se? aspoń od vidění
žijeme jinak než z doslechu
hluchý místa zaplní jakejkoli zvuk
cokoli
povzdech
hlasité mrknutí víčka
zatmění hvězd v tém oku
na strašně kratičnou
temnou chvilku
doufej se mnou tak, jak spolu ještě nikdy dva lidi vedle sebe nedoufali
doufej nadějí

čekám už jenom na rozbřesk

24. září 2010 v 17:09 | ma.str
klikatou, klikatou cestou dereš se k cíli
přez krásný pohrdání a blištivý spreje na prsa
doufáš, že svoji krásou dobudeš svět
že ho položíš na kolena když ukážeš, v předklonu podprsenku
(je to tak, oblečení je přece od toho, aby se s ním machrovalo,
věříš tomu že seš možná větší než já a tak by si tohle měla brát jako poklonu)
stejně jako doufáš, že se protančíš až na oblohu a budeš zářit
o jak krásné to pro tebe bude, vidíš to tak živě
škoda jenom, že z toho sejde, nic se nestane a zářit budeš leda až shoříš
klidně mnou opovrhuj, co pro tebe sem?
možná už ani historka ne,
holky jako ty nemaj historky s existencí mě podobnou
z historky se stal dokonce špatnej sen, není to jedno?
chtěl bych ti pomoc, ne že ne, ale musela bys chtít
chtěl bych ti třeba jenom něco říct
kdyby si byla s to slyšet
ne ke mě přijít s plánem vysmívat se
jednou hodit vlasama, mrknout okem
a čekat pyramidu
tvoje smůla je v tom, že občas i myslim
lidi jako já se snažej myslet
a taky trošku v tom, že tě naučili rozkládat život na části
a z nich si vybrat pár těch, který sou zrovna teďka "správný"
jako je postoj s křivejma zádama aby vypadaly větší
ty části těla, kterejch jedinejch si vážíš
a přiživování ega na ostatních skrze to, co umíš od nich
od velkých osvoboditelů a světlonošů mezi bludaře
oni tě spasili a vytrhli z tý hrozný tmy lidí, co jenom myslej
a hlavně příjmaj život jako celek
ne jako nablejskaný prsa
a vystrčenej zadek

hvězdičce

20. září 2010 v 15:25 | ma.str
" I básně píšeš? A o čem?
tak o různých věcech. O lásce, o sebevraždě
ty se chceš zabít?"
                         (Ivan Klíma; Moje první lásky)

Co když už jsme jednou žili?
a žijem souběžně dva místo jednoho?
dá nám to šanci dosáhnout dál
než jsme byli
namísto začít nanovo?

Může být láska jen dalším projevem sebevraždy
ta spalující touha umřít v tvém objetí
 s tebou
a stát se dvěma astrálními živly
co bez povšimnutí životem plujou
kamkoli jenom chtějí
vtělovat se do čeho chceme
ty do hvězdičky, já do mudrce
(tak nějak bych to chtěl)

chodila by si za mnou a já
byl moudrý
a pak bych i já uvážil
že ba týhle planetě není
snahy hodnej cíl
a s tebou odletěl

vandrování světem barev

20. září 2010 v 15:21 | ma.str
rozhlížel sem se přez koruny stromů
a snažil se najít pohledem věže
až je uvidim, tak se najdu
a nebo aspoň k cestě dveře
ale zatím vidim jenom malý mažoretky
jak vystavujou to, co zatím moc nemají, světu
a k tomu ještě dvě svatby
s hojným počtem svatebních hostů
jak připíjejí si na štěstí lihem
aby zapoměli na samotu
ve který stejně, i přez věschny svatby světa, žijem
měl sem chuť unýst nevěstu
a dát ji k mažoretkám
podle mě byl ženich pedofil
nebo aspoň tak vypadal
zbytečnej byl obřad
třeba jen hledá na chvíli
nějakou malou zátku
než zase pustí do žíly
další omamnou látku

2/3

kolej

20. září 2010 v 15:17 | ma.str
(taková krátká šaškovina)
bydlíme na kolejích
jsme jako vlaky
skáču já po tobě
ty po mě taky
a při té vášni zlé
náhle mi dojde...
že skáču zhola sám
a dívky nikde
žádná dívka tu niky nebyla
na tom setně nesejde
já jsem král kolejí
přez to vlak nejede

*1/3

pohádka na dobrou noc

15. září 2010 v 20:33 | ma.str
v vzádleném sídle hvězd
za pěti moři suchými
žije si ukazatel cest
co svými verši chorými
dávám nám cítit tu slabost naši
pokrytectví co žije v nás
dokáže působit jak nepříjemný parfém
když ukáže ti další z tvých tras
a všechny jeho cesty sou jenom básněmi
bez jediného obyčejného rýmu
bez snahy zavděčit se komukoli
které víc než cokoli jiného připomínají
všechny krásy světa po projití trávícím traktem
vycházející ať už kudykoli
ty myšlenky volně pohozené
jako třeba tahle:
že se něco děje jenom v pohádkách?
tak tyhle keci si nechte pro svoje vlastní děti
pohádky sou pravdivý
jenom musíš bejt sličnej princ a mít stroj času
osobního ledního medvěda k tomu drahý auto
a ne blbou brigádu, školu a vrzavý kolo
o štěstí nemluvim, to je uplacený a dělá samo pro sebe
je na svý straně a nepřeje odvážnejm
srabům, mloků ani partizánům
občas se i ti nejsilnější z nás ptají
zda-li je možno tak rychle ztratit všechno
potom si, každý ve svém pokoji
pouští žilou, ale jen naoko
aby si dokázal že na to má.
A den potom jde po náměstí a exploduje
ze svý vlastní vůle
nechá uvolnit tu hrozivou sílou myšlenek do vzduchu
a potřísní s sebou všechny okolo
co to pro něj je?
co je on pro vás?
když ráno vstává s pocitem méněcennosti
a nechce už otvírat ty svoje sešlý oči
jenom kvůli tomu že ví o tom
jak v každý bohem zapomenutý zemi
se otvíraj oči, které jsou o tolik světelných let
svou krásou vzdálenější
že mohl by proplazit žíznivej celej svět
a o tu cestu by byly vzdálenější
tohle napsal taky on
čím víc se zaprodáš tím lepším staneš se
čím víc se s tím budeš srát ty lepší pro verše
a horší pro krásu textu samého
proč přiklášlovat krásný texty obyčejnejma pozlátkama z zadních stran starejch kamenů
co vepředu maj nějaký jména
a pár datumů
čím víc se snažíš, tím méně ti zbude
čím víc pak truchlíš tím míň tu zbude
čím těžší kámen tím lehčí proud
čím pevnější provaz
zpečetěnej soud

další zamilovaný řádky

12. září 2010 v 16:57 | někdo jinej
(někdy nejde psát nic jinýho, než takovýhle odstavce, kterejch je plnej svět. Jedinou nadějí asi zůstane to, že když se jima jednou přeplní, tak vytečou pryč a bude se moc začít od znova. jinak to je něco jako odezva událostí, při kterých prožíváme absolutní bezmocnost a protichůdnost toho, co opravdu chceme. Bylo to sice grandiózní vítězství ducha nad hmotou. Moje mysl udržela ruce dál od ní, ale bylo to dobře? Povedlo se mi dostatečně vyjádřit co bych opravdu chtěl i bez projevu samotnýho? Nesnášim celou svojí bytostí ty chvíle, kdy chcete něco jinýho než můžete A TO JENOM PROTO že vás přímo omezují skutečnosti, co se vyskytnou chvíli před očekávanym okamžikem... Sice je tohle asi nepochopitelný plkání o ničem, nemůže vám to nic moc říct, nechci aby mohlo... píšu přeci jenom pro sebe, abych se vypsal a neskončil v erárním pyžamu, co sahá pod kotníky)

zasklená ve svém kouzelném zámku
v komnatách barvy duhovek
svádíš mě svými pohledy
k bezspánku nocím plných myšlenek
co lepší než sny jsou
a já chci zakřivit prostor
a změnit realitu
vytvořit protnutí našich dvou
rozdílných světů
chci se stát vánkem
co cuchá tvoje vlasy
broušeným zrcadlem
odrazem tvojí krásy
anebo písní co hladí tvoji duši
přeju si vcelku dost
snad víc než se sluší
být jednou chtěným host
a navštívit tvůj zámek

magický ráno

11. září 2010 v 11:01 | ma.str
bylo to jedno z těch magickejch rán
kdy se člověk probere a bojí se toho
že až otevře oči, tak už se nebude moc nadechnout
takový to normální magický ráno
kdy smrad a bolest nabízej myšlenku
že tě někdo v noci probil v oblasti srdce
dubovym kolíkem ze strachu z tebe
a že ti pak dal do pusy hlavičku česneku
kterou si asi sněd
bylo to jedno z těch magickejch rán
kdy děkuju Bohu za život
kterej vám zachoval i přez to všechno
bylo to takový normální magický ráno
kdy máte problém vstát protože až vstanete
není jistý že budete moc mít pořád zavřený oči a dejchat
bylo to takový vobyčejný magický ráno
kde jedinou snahou čerpající všechny síly bylo žít
bylo to takový magický ráno
a bylo dneska

soutěž o první cenu

8. září 2010 v 20:58 | ma.str
(sepsáno za delší úsek)

byl to jeden z těch dní, kdy jsem jenom seděli
seděli jsem v našich dírách v zemi a koukali na zeď
já sem čekal na nějaký znamení, na cokoli, co by mi dalo vědět
a tys pozorovala plamen lampy jako by ses ji snažila zadržet
jenom na chvíli, zamrazit věci tak jak sou
oba sme věděli, že slunce už se blíží a zanedlouho
pronikne i do tohole našeho poslední bunkru
poslední bašty svobody od všeho
posledního místa absolutního splynutí s Zemí
báli sme se snad ještě víc než kdy jindy proto
že se nad ránem propad strop a bylo jasný
že teď se celej svět, každej jeden malej blbej
nudnej nechutnej majetnej dvojhlavej náladovej
nepřístupnej frajerskej a dokonce i dospělej člověk doví
že tohle není jenom tak, a co potom?
dál sme se klepali, ale ne zimou, zima konzervuje
a hlavně v zimě kouká každej z těch lidí jenom do země
a spěchá domů, tohle byl jinej třas
dál sem čekl, kdy už to bude a náhle sem v svý díře
zaslech křík dětí ze hřště, bylo to povzbuzování
někde tam venku stály a volaly "Do toho! Do toho!"
a chvíli na to "Ty na to máš! Poď!"
trochu u toho šišlaly
přišlo mi to jako znamení, něco, na co sem čekal řadu let
a tak sem vyšel a viděl sem to všechno
viděl sem hřiště, davy, slunce, oblaka
sebe v odraze skla autobusu co jel okolo
ale děti už nekřičely, jenom stály a s otevřenou pusou na mě koukaly
a celej ten malej svítek složenej z malejch životů bez naděje se zastavil
zastavil se kolem mě
byl sem na chvíli středem světa
byl sem tarzan, michilangelo, pocahontas a lví krá
ale jenom na chvíli
pak sem to byl zase já

výplachy malomocných mozků

2. září 2010 v 17:25 | ma.str
(kdybych někdy něco vydal, tak bych chtěl aby se to jmenovalo jako tenhle článěk.
Ne myšlenky, ne zvracení, nic s aktivní účastí autora, prostě výplachy.
z malomocných mozků
nikdy to nebude působit celistvě, jakoby od jednoho autora... nepíše to jenom jeden.)

sedím na tom samym místě jak naposled
cestou sem byl asi stejně nervózní
ráno sem přemejšlel, jak se asi máš
a teďka se snažim něco napsat, něco vymyslet
je to divný, ael stejně jako naposled
ani dneska mi to nejde, snad příště by mohlo
a zse tady, zase sám na svým místečku
jenom vítr si hraje s mym sešitem, a já s ním
přemýšlím nad tím, jak ti asi je (drahoušku)
a taky trochu nad tím, co se změní do příště
napadlo mě něco, co mi připomělo něco jinýho
ale nepovědělo, jak se asi máš
bylo to něco zapomenutýho, něco zezadu z hlavy
je to divný, ale cestou sem byl nervözní, proč asi?
jednou si tyhle poznámky seřadim a něco mi povědí
pijeme pořád ve stejnym množství, jenom intervaly se zkracují
a spolu s tím pitím řešíme
každej ve svý hlavě, jestli ten
úsměv něco znamenal, nebo zase ne
a zase dál doufám, že ano, ale pravda je jinde
škoda, že sou jenom dvě možnosti
už vím, co jsem chtěl!
celej život je vlastně opakování stejných cyklů
s malinkejma obměnama, co se občas nedostavěj
aha, tak teď sem to zase zapoměl
a tak tu sedím sám
a když si tu tak sedím tak mě v samotě napadá
jak se asi máš, moh bych ti něco napsat třeba
dneska by to jít mohlo

too loud to hear

1. září 2010 v 16:47 | ma.str
Seděli sme na pláži a doufali v osud
byla si malá mořská víla
já byl jsem tvůj společník
jak's chtěla doposud
chytila si mě do své sítě
a nechala žít v bolesti
za čtyři vlny octneme se
na dalším z našich rozcestí
první
druhá
třetí
čtvrtá
říkáš mi, že sem tvoje štěstí
vybrala sis mě za druha
máš velmi smutný život, vílo
štěstí ti sílu nedodá
pátá
a jsi zas pryč
spolu s mou iluzí o nás dvou
měl sem říct něco lepšího
nějakou pěknou lež neškodnou
a ne říct, co myslím si. co vím že se děje
co bolí mě
nepomůžem si od bolesti
to ani víly nemohou