Říjen 2010

Ingmarem chci být, Bergmanem

31. října 2010 v 12:08 | ma.str
Všechno, co se zdá pěkný, nádherný a ideální, musí jednou skončit. Ať už jde o časový úseky, který jsme trávili s lidmi nám milými, nebo o pocity. Základ konce není v materiální stránce věci, vždyť i city končí. Možná by se mohlo zdát, že právě ony jsou nejvíce nestabilní, přelétavé a krátkodobé. To je ale jenom zdání. Jediné co se s tím dá dělat je doufat. Doufat že nezapomeneme na ty krásné a trochu mystické okamžiky, které jsme prožili. Že naše paměť bude s námi za jedno v tom, co by si uchovat měla na celý život. Vždy je lepší ukončovat věci bez bolesti, v klidu, důstojně.
Tímhle příspěvkem se loučím s jednou mě milou částí života. Není to totální loučení a zavrhnutí, spíš jenom přesunutí do jiné kategorie.


cítím svou bolest a chce se mi smát
smát se sám sobě s tebou
balení cigaret pod světlem lamp
vzpomínky na tu co měl sem tak rád
i když sem tě viděl před dlouhou dobou
nedala, nedala jsi mi spát
cítím tvou blízkost tak brzo nad ránem
dokud můj rozum nezačne hrát
pak ovšem, realitou zaskočen
musím se osamělým stát
a doufat, že jednou příjdu
příjdu k tobě a prohlásím
víš, já tě fakt měl rád

Dlouho již tomu co naposled
Okouzlila jsi mě šarmem
Můj pohled změnilas v krasohled
Ingmarem chci být, Bergmanem
Natočit si tě na pásek
Intenzivně nechat se svádět
Koukat se na tebe namísto na rozbřesk
A do konce času žít poblouzněn

marionetka

28. října 2010 v 13:06 | ma.str
při tanci pro panstvo si malá marionetka
uvědomila že už dávno není svojí vlastní
provázky nahradili vůli a oči dávno zhasly
je vlastním stínem, od večera do ráno
pak může odpočívat, teda jen když nezvrací
celý její život je pracovní riziko
nechybí moc, a stane se matrací
prostředek odporu vidí ve své břitvě
přetne s ní lanka rukou a noh
pak bude moci jako dřív, ladně
vyletět sama přez vrcholky hor
a zkrápět svět slzami, co mu dluží
neměla na výbranou, nechtěla sloužit
chtěla být otevřenou, průzračnou duší
a sama překonat temnoty věk
a vykročit, v čele nás všech
do nového dne

Prométovo vyznání

21. října 2010 v 11:23 | ma.str
i stalo se jednou, že Prométhus přikován na své skále zoufale volal k jedinému světlému bodu jeho života - malé Hvězdičce, kterou každou noc, než únavou padl do spánku, ale i potom, viděl před očima

myšlenky na Tebe jsou tak bolestivé
jako když stín orla na mou hlavu padne
snáší se k mému vězení, přikování
aby si znova pochutnal na játrech, bez pozvání

můj zoufalý plán v jaho zahnání alkoholem
nedospěl vítězství nad játrožravce,
a tek se znova zamýšlím, s hlavou v dlaních
čím zaujmout tě, odlišit se od nich

a znovu padají mé slzy na papír
prosím své vědomí, abych se probudil
a pamatoval, nechci zapomenout, chci přijetí
zažít jak Hvězdička moji tmu prosvětlí

avšak i po tomto zoufalém výkřiku začínajícího šílenství se nestalo nic, co by jej vysvobodilo z jeho utrpení

pán cherubínů

18. října 2010 v 18:43 | ma.str
zrovna ode mě pomalu odcházela,
její sotva slyšitelné kroky svítily tmou
slyšel sem je spíš v myšlenkách
odcházela
má halucinace dokonalosti
psychotrpní princezna
chtěl sem s ní studovat život tak, jak jej neznám
a prosit ji o další doušky
ale odešla a já zůstal sám
osiřel sem ve své smutné továrně na hračky
kda každý slza znamená naději
že jsme ještě neumřeli
kdo živí jsou, ať se radují
a my ostatní, vraťme své modly do kostelů
ty naše jsou mrtvé, nejsou, nežijí
také se můžu stát modlou
a přikazovat cherubínům na obloze
aby hodili zelenou
i já budu jednou mrtev
plný lži
co se rozkládá s tou posmrtnou něhou
a mrtvou rozkoší
ať všechny krásy zhynou
a zůstanem jen my

vibrující sval v hrudi

14. října 2010 v 22:47 | maestrodon
(kousky sem si vypůjčil od Led Zeppelinu.. zkuste si k tomu pustit http://www.youtube.com/watch?v=FgHSk91RhL8 )
dva nekonečně dlouhý dny ve kterejch se mi bortí svět
padá mi na hlavu, na záda, na hrudník
padá uplně všude, kam jenom může padat
chce mne překonat svojí tíhou
tíhou odmítnutí, připadám si jako blázen
asi blázním, ale porád přemejšlim jenom nad tim
kde sem explodoval a jakto, že nadále nemůžu být
koplexním tvorem s vnitřní rovnováhou
proč se budim ráno tak brzo, když sem v noci nespal
a snažim se zaostřit svoje oči na neurčitý pole v dáli
proč večer, než du spát, mám porád ty samý představy
náběhy na sny...
je to strašně divný, bylo to divný, chtěl sem s tim něco dělat
ale síla jednoho je tak mizivá, že se ztratí kdekoli
každej má jenom půl síly a nikdo, sám o sobě, nemá celou
kdybych aspoň věděl, jeslti tohle je to odmítnutí,
jestli takhle pociťujeme nepřijetí od druhých
od sebe je znám, občas se s ním opíjím
"to build a dream for me and you"
copak je pravda moje myšlenka vyřčený v polosnu
že ti nemam vůbec co nabídnout?
"they ask no quarter"
nejhorší z celkovýho vědomí je to,
že ty dva dny začali po čtení.... čím jsem se prohřešil proti svému mozku
že mě v čas nezarazil a nezradil mi moje nejhorší nápady už v počátku?
proč já sem se nepřikryl větrem a neoblékl do mlhy
pak bych neměl čím hřešit proti štěstí
"Walking side by side with death"
ještě jednou slyšet její dech
......
....
..
.

poloumění

9. října 2010 v 11:01 | ma.str
koukám po ránu na dno láhve
kde mam svoje víno s kolou
cestu do jiných světů
asi tak týden starou
našel sem v nich touhu po lásce
tak sem se vypravil na lov
jako pán tvorstva můžu
a s touhle zvlášť skvěle moh sem
bavila mě a jaký to bylo pro ni?
není to jedno?
když dala mě, tak každýmu
musela bej děvka
já hledám valkýru
rána vždycky těžká sou
nemyslím na vinu

zpomalýš rytmus, zastavíš čas

7. října 2010 v 18:00 | matej.strouhal revival
seděl tam pod stromy a čekal na slunce
byl to prorok, jenom lidi byli moc dutý na to, aby jim to došlo
nezajímalo je jeho proroctví, jeho život
hrál na kytaru a zpíval žalmy dnešní doby
zpíval o slunci, realitě, snech a noci
a všechny ty maminky a tatínkové s dětma
který pro ně neznamenali nic jinýho než brzdu v kariéře
ho odsuzovali za svobodu
kterou neměli, za to že si žije
jinak, líp, mnohem líp
za to že mluví s větrem a jeho
oblečení není jenom další blbá reklama na kostnatý modelky
za to, jak se nebojí lidí a neskovává
se za ohromnou koženou kabelku
kvůli který se umírá
vraždí
za jeho otevřenost a to, co nechtěj sami mít
za jeho vlastní svět plnej utrpení
o ktrerym prorokuje
nám všem

přistoupil sem k němu a jako všichni ostatní sem mu dal drobný
ale on pochopil, že v tom je něco víc
přestal hrát, kouknul se na mě
já koukal na něj a takhle se zastavil čas
pak se usmál a řiká
:"dej mi přečíst ty svoje řádky"
tak sem mu ukázal to, co je tady vejš
neměl sem šanci mu vzdorovat
byl jedním z synů pravdy
těch lidí co tě posaděj na zem ke zdi a daj ti doruky tužku a papír silou myšlenky
když to dočet tak se na mě podívat znova
a řekl
"zpomalíš rytmus, zastavíš čas"
dál si mě nevšim a hrál dál

se stalo jednou

7. října 2010 v 17:55 | ma.str
smutek se rád lepí na ty, kdo znají utrpení
bolest oslabuje slabé a posiluje silné
citlivějším přínáší víc utrpení
největší utrpení, největší síla
Luis Conte Aqüier

už sem to řekl tolikrát, ale zopakuji to znova
bolí mě nevědět jak se ti daří
chtěj nechtěj, pro mě si má milá
je pravda, že jsem jak plyn zapalovačů
rychle vzplanu na krátkou dobu
nějak sem v sobě ale našel uhel
nebo cigaretu
a spaluji sám sebe tím, jak přiživuji vzplanutí
přináším si utrpení, cestou za štěstím
včea sem viděl slečnu, co mě oslovovala tím
jaký byla
dost cudná na svoje mládí
a velmi, až příliš snad, zodpovědná
vzhlížel sem k ní a po hcvíli sem v jejich očích
nalezl obraz noční oblohy
vzdálený královstváí hvězd
těch stále úžasných bytostí
co nemůžem pochopil

sem moc málo trpělivý
odpust mi