Listopad 2010

rosol

30. listopadu 2010 v 8:34 | ma.str
mladíku vy máte srdce jako zvon
z kostela na náměstí Prorokcých křiků
váš talk je vysoký víc než jsme čekali
ta rána z mladí, se
jistě brzo zahojí
a vaše průstřely
jsou jako pochodně
jenom ten rosol, co z vás teče
při každém píchnutí mečem
ten se nám
a omluvte ta slova
vůbec nelíbí

příjde mi, že někdo z nás je prostě odsouzenej k nezdarům u holek, při vaření, v životě, ohledně zdraví a dokonce i kamarádů. I když mi jedna moje dobrá kamarádka pověděla, že i kdyby to, co píšu, bylo uměním jenom pro mě, tak to umění je... ale proč nějakej vy* nicnevymyslící frajírek načrtne za večer opilou knížku a druhej den na ni sou fronty, do oběda je pryč a do večera zapomenutá? věděli o něm 10 hodin a jemu ze zvedlo životní minium o peníze, který z nich vyloudil. pak tu sou takový co píšou něco dýl, čtenářů maj jako prstů jedný ruky, všechny je nejspíš znaj osobně a nemaj nic... to je bohémství žeano, ale má snad bohémství nějakou výhodu?

ici

28. listopadu 2010 v 12:00 | ma.str
počítám vajgli ve sklenici
abych pochopil že pro ni jsem víc
nežli smetí na ulici
a moje vzpomínky na světici
mi přišlo na mysl dírou na palici
a nevím jak do veršů na "ici"
zasadit že mam uplně v piči
samotu z mého nitra čišící
a prázdnotu navenek nekončící
ale namísto slova milující
které je, mezi námi, uplně nesedící
je to spíš něco jak dobrachtící
ale vždyť stejně je pravda pravdoucí
že kluci jako já
pláčou nejen
po tmě

je správný to, jakej sem?

25. listopadu 2010 v 17:21 | ma.str
nic z toho co sem ti kdy chtěl říce sem neobrátil v činy
jenom svojí neorzhodností sme vůči druhým vinni
a není tu nikdo, vůbec nikdo na celym svět schopnej
proplakat tolik slz kolik by bylo potřeba
a stačily by vůbec slzy?
vždyť dneska sou stejěn prázdný jako obejmutí
jako pohled do očí, jako ustrnutí a zahledění se
do hladiny věčnosti.. podání ruky se smrtí
nebo riskování života kterej nikdo nezachytí jenom proto
že není kdo by chtěl, kdo by o něj stál
stalo se co mělo, necháš se vystrašit nebo se nezměníš?
je správný to jakej sem, nebo je to jenom další z mejch
prolhaně falešnejch, divnejch, utahaně nudnejch
děl?
měl bych pálit, spálit, nechat shořet
sebe i je

indiánský sen

22. listopadu 2010 v 13:33 | ma.str
dál jen dál
neboj se toho a leť
jak sokol
dál jen dál skákej a nepřestávej
jak prérijní duch život svůj veď
sen rudého muže se mi za úsvitu zdál
v něm naše duše letěli skalami
opuštěné jedna v druhé
a přece tak skvěle prolnuté
že jednou, až se tomu stane
zbudou jen naše duše čisté
a moje dlaně
nebáli jsme se šakalů hříchu
bylo to jako v válečném stavu
kanoe tvoje byla ta dřevěná
já tvořil svojí z nejlepších hlín
dál jenom dál se mi můj sen zdál
pluli jsme řekou k vodopádům
pak ale vzbudil mě indián
co v hlavě postele
kouřil dýmku míru

3 hodiny

22. listopadu 2010 v 13:29 | ma.str
tři hodiny spánku a kávu do žaludku
člověk je jenom štěne, co chlemtá po úspěchu
z misek ostatních na jejich úkor
zamě je plná nás - štěňat
maličkatých potvor co místo aby si hráli
na dospělé
přežívaj ve svejch kůžích a je jim
u prdele
že všem koho znají, něco dluží
po noci poslední splatí se dluhy
pakj budem ztaženi
ztaženi z kůží
jeden jak druhý
a feničkám bude jedno, zda-li a jestli vůbec
měli své druhy
city sou hřivny
a rozum investor
vytěž co můžeš
z těch ostatních
těch potvor

kolemjdoucí prodavačka kakaových plameňáků

18. listopadu 2010 v 21:18 | ma.str
dejme tomu že není konec času
že mám možnost dotyku
poznat vnitřní krásu
vrátit všechny řádky do prenatálního stádia
budu mít sílu postavit tolik šibenic aby vystačily
pro všechny moje verče, zlé hry, a nakonec
zbyla i jedna pro mě?
chci to vůbec?
po tolika krásných chvílích samoty
CHCI
kdy sem měl čas přemýšlet
průzračně sobecky
je čas odevzdat svoje hvězdy
a komety v šanc
bude jich dost?
bojím se sám sebe, bojím se vzít si
znova do ruky pero a snažit se vypotit
nějaký nechutní houskový knedlíky zabíjející
přenádherné motýly ticha, nechci zabíjet
motýla knedlíkem, je to jako utíkat pryč
sám od sebe a doufat, že ten přede mnou nejsem zase já
víc a víc se snažím nelhat
a dávat vám nahlédnout přez tělo na duši, vnitřnosti
dáš mi, prosím, ještě jeden úsměv? kdykoli...
a malý koníček nejistoty v klidu si kluče
přez cherubíny a jejich semafory
po čerstvě zorané poli
poli mé duše

vinni na duších + prší

13. listopadu 2010 v 10:19 | ma.str
iracionalita
je hybnou silou
našeho vědeckého světa
kde malé děti hynou
dřív než poznají
krásu, lítost, naději
protože potají
i veřejně
každý si krade zásob
a sežer i mě
jestli si nelžem
nejsme vinni na duších


prší


je to tak má milá
začíná pršet
skrze mý tělo do tvýho
je to tak má milá
začíná pršet
přesně jaks nechtěla
už máme nákazu
průnik zla zemí
je to tak má milá
tvá krása nesmírná
taď splatí dluh
je to tak má milá
začíná pršet
a voda se vsakuje
do naší země

au-lob

11. listopadu 2010 v 15:32 | ma.str
krásnější než život bez boje
je snad už jenom
auto-lobotomie
zajedeš tenonkou jehlou do svého myšlení
zaklepeš doleva
dvakrát
zaklepeš doprava
dvakrát
světlo se zatemní
nemusíš se ho už víc bát
..
není proč naříkat
přišel si o bolest
o lásku
o myšlenky
o vnitřní krásu
zbude ti jenom klid
dožití v místnosti
kde nechybí ti nic
protože tam nic není
ve světě
nehledej, není co heldat
a nedoufej

triwormola

10. listopadu 2010 v 9:13 | ma.str
našli mu v krvi
při dechové zkoušce jehlou
3 malé červi
co nedají se zdechnout
jak je mu stále
a kde jsou ostatní?
odejít z tohohle klubu
za dva měsíce vzpomínky vyhasly
nebo tu zůstat a všichni
kdo viděli jeho trápení
ptali se a nedali
nedali mu klidu
dokud sám neodešel
je lepší kazit společnost
tím za co nemůžem
nebo, usmířen se světem, jít
cestou dlážděnou
kvlaitním olovem?

spolupráce s Goku

8. listopadu 2010 v 20:03 | ma.str

(dneska už třetí příspěvek, to vás mam rád co?)
Děkuji spoluautorce za to, že si vyšetřila trochu času na společné psaní

víš, chěl sem ti říct že si myslím
že mám ti co povědět takhle večer
je tu pár trestů co pro tebe si šetřím
tu tvojí rtěnku bych tak rád setřel
víš, chtěl sem ti říct že si myslím
že měla by si vyhrát zrovna ty
je tu pár aktivit které jsem světu dlužen
líbat spát s dívkou a k smrti se spít


mám tady pár problémů
které bych s tebou chtěla vyřešit
rozbít všechny sklenice v našem baru
a prosebně za tebou přijít a odprosit
a říct ti...
...ať zataháš mě za vlasy a políbíš mě
ať všem mým věčným nevěrám je pro jednou konec
ať svět se zpátky otočí a zůstane stát
ať jsem zase ta bezprostřední která dokáže do noci spát
prosím tě o to
a věřím že ty to dokážeš
změnit mě a můj pohrdavý svět
klidně mi řekni
že tě mučím a že jsem courou
zvládnu vše co na očích uvidím ti
jen abych mohla zůstat tou tvou

pochop mě a neodsuzuj předem
nemůžu zastavit svět
nejsem ten kdo otevírá poupě v květ
nejsem obdařen schopnostmi, nejsem bohem
pochop mě a neodsuzuj předem
nemůžu měnit tě a nechci
můži si v poklidu hrát s tvými vlasy
ale nemůžu dát ti navíc ani den
                                         něhy

nemysli si
že kvůli tobě klesnu na kolena
a propuknu v pláč odsouzenců
jsem jen jedna z mnoha
která dokáže ti že měla pravdu
rána bez tvé přitomnosti jsou mi smrtí
ale já věřím
že svět se jednou přestane točit

motýl 1.2

8. listopadu 2010 v 20:00 | ma.str
v té zádumčivé noci
jsme spali
stejně jak já
tak v hlavě mé dvě víly
s hlavou na kemenech
jsme snili
jeden o druhém a k cíli
vzhlížely naše oči dravců
pánů noci
tak skleněné a prázdné
jak životy
co doposud jsme žili
s pocity králů

motýl 1.1

8. listopadu 2010 v 19:58 | ma.str
večerní kávička stává se tradicí
a touha po kráse přerůstá v posedlost
společnost stala se kazajkou svěrací
DOST!
dýchej
ještě můžeš zvrátit...
tluče?
už vidím racky a šelest moře
vzdálený šum
v mých uších
klepej!
jen nezvaný host ruší
cesty párátkem