Prosinec 2010

never seen

31. prosince 2010 v 19:18 | ma.str
odevzdali svoje účty hudbě
ztělesněné v hmotě jednotlivých reprobeden
potulují se naším světem a hledají portály
co donesou je ven
již nazeli kouzlo odchodu
vyhnání myšlení z hlavy
zanechej za sebou hmotu a odevzdej
odevzdej svoje svaly sobě
nech je hřát, nech je

23:11 Matěj

30. prosince 2010 v 23:11 | ma.str
(nebojte, za chvíli mě tyhle divný nápady přejdou a bude klid.)

v tvých očích hledám odvahu
když se svou bandou muzikantů
stojíme u sámošky na rohu
a žonglujem jenom proto
aby sme si koupili chleba
a v dlaních hledám útěchu
ty moje už mou hlavu nepojmou
v tvém mládím hledám inspiraci
jak v múze co na povel se vrací
jak v dárku co se nenavrací
jak v míru co tě nerozvrací
neboj se, on tě nepozvrací, tak jenom řiká svejm veršům

jak v oblacích kde duše klidně
po hlavu v mírné páře plyne
a v zpěvu stromů padlých k zemi
šití těl pro poraněný
a záplatování duší pro nás
pro obdarovaný
po dalším kroku do temnoty
polykání slov do němoty
a tmě co všechno jenom zkroutí
a hlavně zimě
v epilogu našich úsměvů
a v pohledech plných ohledů
v obrazech zašlích pondělků
a v nočních letech na měsíc
všude
tam všude je pravdy víc
než tady u mě
takhle v noci
->Andromedě

posertesenamezi, můžete mě aspoń nechat křičet?

30. prosince 2010 v 15:24 | ma.str
(denska to je první den v životě, kdy sem se s někym doma bavil o holkách, s babičkou... a bylo to chvíli potom, co sem se zavřel do zahradní chatky, zapílil si svíčku od který sem odpaloval cigarety a psal... dali sme s babi rumíka)

co se dá dělat? dát rum a dál se s tím nesrat
notak, co se děje?
proč zase čápi letí pryč
kde jsou ty světlé dny naděje
a kdy ti budu konečně moct říct
miluju tě?
jak trapně to zní od někoho jako já,
může mladej básník vůbec něco milovat?
může, nebo snad budu někdy moc
mít šťastnej život?
celej svět se mi zase směje a má důvod
zase sem nezmohl víc 
co mi zbylo je kuřit jako zníh za úplňku
(napsat si další zkurvený řádky o tom, jak se potřebuju vypsat z něčeho, o čem fakt nemam s kym mluvit)
už zas ti dva mladí jdou každý svojí cestou
dej mi jen chvilku času
jak sem si to plánoval
měl všechno vymyšlený, každej detail
že se sejdem, uchopím tě za ruku
a celej svůj svět ti vyleju
a ty ho pochopíš

(je to tak že zase mi asi roste malej rampouch pod očima
jenom ho nechat zmrznout a nic si nezačínat
jak sedím u tý svíčky co sem ti chtěl dát
a říct ti, že je život, dohoří
a kouř mi zase motá hlavu
nemůžu tě vidět ale proč?
"Kdo se narodil s křídly,
měl by učinit vše proto,
aby jich užíval k létání K."
tohle mi napsala k vánocům jedna kamarádka
co mě drží nad vodou s tužkou v ruce
a podává suchý papíry
abych si všechno nemusel rejt na ruce
- ale já se občas cejtim jako by nemělo smsl létat
   k čemu to asi je?
   jenom se ztrapníš, když kousky svejch křídej
   dáváš do dopisů
   který záhy shořej
   v plamenym neodepisu 
asi tuší, že nejsem ostatní
že mi na všech záleží tak moc
až skoro vůbec
že tě potřebuju
chtěl jsem jenom letět k tobě
namalovat s tebou obraz nás dvou
jak jsme u kašny a
ruku v ruce
držíme na dlaních
 milostné opojení kofeinem
ale zase to nejde
   
co takhle mi přeci jenom dát šanci?
nenechat mě svíjet se s kytarou
tak nahlas abych neslyšel svoje myšlenky
na koberci
měl jsem dvacet let chuť se k tobě vrátit
museli jsme se potkat už dřív
v tý době kdy andělé rozdávaj osudy
jsme seděli vedle sebe a malinko se usmáli
a tak nás sem dali
tak blízko k sobě
abysme měli šanci dokončit
co jsme jednou začali
tak co se zase děje
...


(kdo jste dočetli až sem máte právo nevypovídat) 

Grande

29. prosince 2010 v 18:06 | ma.str
( co si budem povídat, zoufalství je už tak daleko, že se tenhle článek jmenuje podle čaje, kterej zrovna piju. ale někdy je těžký myslet na něco jinýho.... jinak je to starší věc, ze sešitu kriplů)

PSST! ticho
skovej se ke mě
jdou po NÁS
všichni ty lidi, všichni
i my po sobě, jen o tom zatím
nejspíš, zdá se, prší
nevíme
ale co nás drží spolu
dvě ústí jedný hlavně
když se rozejdeme
zastřelím já tebe a ty mě
nebo já tebe a ty mě
teda, obráceně
PSSST!
jsou tady, tentokráte průhlední
přitul se ke mě
citově znásilňovaný jsou jim lhostejní
MILUJ MĚĚ!!!

když jdu, tak přemýšlím

28. prosince 2010 v 15:33 | ma.str
(dneska sem to našel v kapse bundy na kousku rozmočenýho papíru, možná sem to po sobě i přečetl)

chtít jenom to nejlepší
pro drahou
dříve než zasněží
projít stejnou dráhou
přemoci svoje všechno
sebe sama
radovat se ze strachu
že se o mě bála
jak krutá jsou rána
městečko tě připoutává
k místům kde nevoní
už ani nejčistší krása
a kde se nedá než litovat
míst kde slunečního světla
chtěl jsi se pro ni darovat
ale odvaha, ta se dávno ztratila za obzorem 

jít našima stopama a vzdalovat se
do dálek, do srdce moře
do tmy a do vánice
prostě se otočit, přemoci se a odejít domů

být spán

26. prosince 2010 v 11:46 | ma.str
je dálka mezi námi - kousíček
ale bojím se ho
když jsme s vzdálení je to tak blízké
a když tě objímám
je to snad nejdál
jsi nedohledna
bolí tě moje pohlazení
tvoje kůže se pod dotyky trhá
nejsme tu jenom my
čím to, z čeho ty zákazy?
copak jsem milý jak
přenašeč nákazy?
je to vážně jenom kousek mezi náma
ale překonáním jej bys asi byla spána
chybou mou 

pfff

25. prosince 2010 v 13:53 | ma.str
bílá plocha, bílá se mění v šedou
ve větru se spolu dvě vločky perou
a za nimi zástup těch, kdo nejdou sami
kteří jsou vedeni na cestě závějemi
průkopníky co v ruce se sekerou 
nedokáží vystát tu monotöní šedou
a tak se perou 

bezduché hrátky

18. prosince 2010 v 22:40 | ma.str
potkali jsem se a bylo to jako ve snu
nebo to bylo ve snu?
tak hluboko jsem už klesnul
že ani nepoznám
jestli jsem doopravdy usnul
a nebo jenom vnímal svět
jako svůj sen
jako shluk nepravděpodobných vět
tak vysoko jsem vzletěl
že konfrontace mé mysli
a vašich těl
stala se tím co jsem si v hlavně kreslil
nepochopením a zmatkem
psychadelických, nelítostných střel
řekla jsi mi, žes neznala šílenství než jsme se poznali
a já tobě, že jsem ještě s žádnou nebyl v posteli
jak jsme se poznali, tak jsem zapoměli
jeden na druhého
chvilkové známosti plné překrásného
zapomění a lží
aby jsme byli starší, zkušenější a opilejší
než bylo potřeba

jeda sklenka

6. prosince 2010 v 16:21 | ma.str
něco kratšího, aby ste to dočetli až do konce a měli ještě čas to nějako zhodnotit

"so that´s a love
to sacrifice your life
leave your home
and waste your life
in a hole
where she was born
so that´s a love"


je to všechno jen o jednom čísle
o jedný věci
a totiž o počtu deci
buď miluješ
nebo nenávidíš
rozcházíš se s tou, s kterou nechodíš
a hranice je přitom tak tenká
jedna sklenka

a kdy umřel?

5. prosince 2010 v 18:10 | ma.str
vyšší morální hodnoty podčlověka
virilita
zásada legality
čas letí
letí
letí
za pár minut bude přesně tolik jako před hodinou
jenom jinej měsíc
neděla večer
papír
zásady práva
typy monarchií
saudi
a proto liberálové dělají revoluce
konečně večer
až ho přežiju tak usnu a vzbudim se ráno
půjde mi pára od pusy, doufám
zastupitelstvo vyššího územně-správního celku
HLE, JEŠTĚ JE TU NEBE

dalších pár frků

1. prosince 2010 v 9:24 | ma.str
pár kratších věcí, který sem napsal v Pardubicích v kavárně na Třídě míru

I.
Tak trochu úsměvu slečno
servírko
neseš mi presso a ani
netušíš
že obsluhuješ skoro největšího
snílka
co si kdy mohla potkat na
zemi
těšíš se domů a přitom
nechápeš
že zítřek je uplně stejný
jenom beze mě


II.
zasněženou plání letních lásek
létají ptáci
koleje ledové do krásných dálek
objíždí andělé
a je jim přitom zle z lidí co s kupou
tašek
chtějí dohnat ten čas co je pryč
pryč
slyšel jsem mláďata jak se baví
čím si je
jezinky na další týden
koupí
láska není v hodnotě darů, je v čase

III.
nízký prolet duší
s kobercovým bombardováním zvratky
jste k nim už tolik hluší?
i na Třídě míru tak
přetékající leskem však
plné
mých obědů vyvržených
z vnitřních komor
vánočních jatek

IV.
poslední hořký doušek a kapky
z tvého oka nespadnou

sv.Petr mi zavřel bránu a srdce
zase vychladnou
budu brečet za nás oba
dost dlouho
mám čas užít si svmutek
stejně jako ty s ním
nejsi první to které jsem se zamilovat
ani poslední
jsi jenom první v mé dospělosti
a poslední láska
dětství