Únor 2011

you love to hate me

28. února 2011 v 15:46 | ma.str
(dneska už druhý příspěvek, i když jeden je ze špajzu, o jak já jsem na vás hodnej)


skrze polibky se svými kamarády
prošel jsem cestu, o které jsem snil
pochopil jse, že dívky nejsou víly
že nejsou o moc víc
že zbytečně jsem si natvrdil
o jak moc jiná je maličkost
o kolik cennější ubohost
procutnutí dalo mi na mysl
že už není níc
nic co mi ublíží
staly se i pro mě
lidskými bytostmi
něčím podobným, jako
já...
je to však dobře, když múza odvěká
najednou, s záchvěvem jara
do dálky odlétá?

nejlepší z textového večera Glam-porn

28. února 2011 v 15:44 | ma.str
hej počkej
jenom chvíli a doufej
že přiletěj
naše noční můry
a dovedou tě
do říše neřestí
kde moje prostěradlo
v půlnoci zašustí
a tvoje názory
na věrnost na lásku
se náhle promění
v jednu samohlásku
áááá

(dodatek)
zapomeň
na svoje cíle a naději
nech doma
větší část své píle
a neboj se, jsme tu sami
ta kamera
nenatáčí jen točí
jak moje láska
ztéká ti z očí

nebylo to krásné?

25. února 2011 v 18:05 | ma.str
všechno se rozzářilo před mýma očima
a moje nohy už nechtěly jít dál
věděl jsem, co tohle znamená
a že jdu s klidem vstříc
umdleným hlubinám
viděl jsem
jak mrzký je můj život v porovnání
s městem, kterému zemřu v náručí
a jak smutné by bylo tak krásný večer
zakončit sklouznuzím ?
oč více krásných dní viděly oči mé
a jaké prokletí mne za to postihne?

I feel bether than

24. února 2011 v 12:33 | ma.str
zabalil jsem se do prostěradla
protože to není postel
na čem ležím
to jsem já
a pod hlavu dal jsem si svoje sny
protože už je nám všem jasný
že vetšina z nich
se nikdy nesplní
a na svoji hruď přitiskl to drahé, co mi zbylo
přeztože kromě těhlech poznámek
zápisků o životě
je toho málo

pochod jitřních větroplachů

16. února 2011 v 9:48 | ma.str
chvíli nad ránem jsou často nedoceněny pro svoji tajemnost
bok po boku se svým orchestrem
jdeme si jenom tak doprovázeni zpěvem
a pravou září hvězd
jsme jedněmi z nich, jsme jimi
oni jsou součástí našich duší
a my jejich zhmotněním 
jdeme si za štěstím s prosbou o shovívavost
neznáme cestu a proto je toho někdy vcelku dost
co dá se shledat za hodné omluvy
ale nikdo by se neměl omlouvat za jeho kontak s cherubíny
za ty chvilky s hodnotou milionů život
za první sexuální zkušenost s múzami
a za verše které proletí do tmy kvůli tomu
že my jsme je tam vyslali, naše posly, předvoj brigády ozbrojené vnitřním
tajemným
pocitem nesmrtelnosti
málokdo jej zná, málo kdo ví 
ve vás všech, kdo falešně se otevíráte ostatním
ve vás co marně doufáte a víc ceníte klidné probuzení
je vámi a možná si to nedokážete přiznat
mrtvý hliněný bůh mládí, ta modla naší doby, s falešným zlatem
kterým se dívky zdobí
s umělou září reflektorů pódií
pod nimiž vaše umění a všechnu pravou krásu
už červi prolezly 
jste slepí proti ukazatelům malosti
jste nadšeni z toho, co vás snad už nikdy nepustí
zpoutání tím, čím mělo by se opovrhovat
ale i přesto vás, ani nevím proč,
mám tak nějak zvláště rád 

Ty, co necháš si říkat

12. února 2011 v 13:30 | ma.str
1)
valkýro hrdinů
to pro tebe sme padali na polích
v dešti zmrzlých šípů se přemáhali a hráli hrdiny
pro tvoje kouzlo jsem se pokusili
dotknout se ohlohy
Partyzánko zítřků
ty, kterás nikdy nemusela a nechala snažit se náš
poskoky každé dení hodiny, hlupáky ony
falešné vidiny
zářivá jitřní mlhovino
ve které ztrácí se naše plány a naděje
které jsou nad ránem odtruchleny pryč
nezbyde z nich, z nás, nic - jen vzpomínky
u těch z nás, u těch lepších, slzavé pramínky
budoucnosti našich snění
domýšlím, co snad dalo by se změnit
ale není asi už vůbec nic, jsou špatné moje části
a celek je stavěn jenom a pouze z nich

(nebo by to mohlo být tvoje prokletí
že až dokonce všeho budeš snad vždycky jenom
tou záhadnou neznámou, tou co plní moje řádky) 


netvař se na mě tak falešně vesele
prosím tě o tom, upřímě
není to ničím co vnášelo by slávu
nebo jen kousek cti do náhledu
že ti za ten úsměv vážně stojím
havrani mi už opustili ramena
můj Hugin a můj Munin
to něco znamená, ale nedokážu si vzpomenout co
a kaldiva dávných pohanských bohů
stále tepou moji inspirace jenom do jedné formy
a ty znáš ji

2) chtěl sem k tomu původně dopsat ještě dlouhosáhlej vysvětlující článek o další ztrátě viditelnýho cíle a nastupujícímu konstantnímu vyčerpání jakožto reakci na tohle všechno. Pak přihodit něco o tom, jak mě baví škola, aby se neřeklo že sem jenom nespokojenej a ukončit to. Ale ušetřim vás toho

vidím

9. února 2011 v 18:37 | ma.str
odrazy 
mrtvých lidí ve sklech
a chci změnit svět
ne sebe
je to lehčí
a jejich tváře
se nemění ani při prosvícení
sluneční září plné malých lodí
s velkými sny
co cestou po ulici doráží do mých očí
ale zůstanou klidní
nevyruší je ani
roztřpaný stín
alabastrový odraz světa co vypadá jak harlekýn

iškariotismus kuráže

5. února 2011 v 19:47 | ma.str
odpočítávám posledních 5 minut světla
pozpátku, protože záře se dávno dotkla
mých spánků
a přez ně dolů, po rameni
se tvoji ozbrojení mravenci šinou
a nejde se ubránit pohledu
na křišťálovou rakev co k obědu
dala si všechen kofein místa
našeho souznění a dozajista
nejsme esencí životů naplněni
když už i já jsem alkoholový ateista
co nevěří v sílu kuráže
ani v to, že se nakonec dobro ukáže
jsou chvíli, kdy i kuráž je ke škodě
a stejně tak, jako velké mouchy s křídly
z azbestu
prošlu už tolikrát od svítání
k tvým očím onu cestu
ktrou se vydávám za spásou světa
a za dlouhou rukou s prsty z obláčů
laděným v barvách celofánů
kondomů ze sáčku

 (může se to zdát jako další pokus o zachycení nálad, ale pro mě to je mnohem víc!)

malajzijská lidovka

2. února 2011 v 18:03 | ma.str
chtěl jsem napsat o mlze nad městem
o krutých zimách v promrzlých zdech
o malém děvčátku ve svých snech
o smrti umučením
o kráse zklamání
co nikdy nedocením
a nebo alespoň o betonové arše
na které stejně jako v dáné době
plujeme mořem dní a sami sobě
jsme tolik vzdálení
ale nakonec je to jenom o sáčku čaju
co vymačkáš nad okrajem
a odhodíš do koše věčnosti
protože dobře víš
že po jeho vysátí
se kouzlo a chuť tvých okmažiků
v okmažiku
vytratí 

jak moc bolí vysvětlit svůj život?

1. února 2011 v 8:09 | ma.str
vždyť ještě nesvítá
a tak je čas
zornice rozbitá údery krás
a není to tak, jak mělo by a bylo
strach je tu s námi
a v tanci krysím ukazuje
jak jednoduše se to stane,
srdce přesměruje mysl
a celé stvoření pomalu chřadne
po stránce sobecké
písně opeřených zpěváků
dávají ti poznat to jediný
co ti snad chybí, svobodu
za kterou by někdo dal klidně svůj majetek
natož pak
pouhé milování
a nevím, jak moc to bolí
když vysvětluješ svůj život
svými ústy
ale jednou to asi zkusím
ale nechám si to pro sebe
nic dalšího, Vám, potom už nepovím