Květen 2011

zmilovaná

30. května 2011 v 21:44 | ma.str
nejistým krokem směrem ze záchodků
jsem tě málem srazil dveřmi
na to, že se neznáme to není
zase tak špatný.
Chtěl jsem se omluvit
ale jak jsem se otočil
tak moje oči nějak zatuhly
na tom tvém pozadí.
Kdyby měl svět mít jenom dvě poloviny
chci, aby to byly tyhle
jenom bych ležel, na louce vyvalený
a hladil bych je

poštovní roh

27. května 2011 v 23:17 | ma.str
tančila tam dívka
v dešti bomb, co nikdy nevybuchly
a smívala si z rukou
zbytky masturbačních olejů
a poševního sekretu
udivilo mě, jak lehce jí to šlo
když jsem se já pokoušel umýt sperma
z rukou
tak to tak divně lepilo

takhle jednou

26. května 2011 v 19:44 | ma.str
namísto cigarety jsem si málem
podpálil oko
měl bych v něm jiskru
namísto pochopení jsem ti zajistil kapesník
líp saje vlhkost
nejsem ten nejlepší
na prázdně houpače seděly nebeské hvězdy
nemyslím teď metaforicky zasazený křicící děti
ani snad nikoho jinýho
prostě planety
osvícený sluncem, protože sami nejsou schopný ani toho
malinkýho světýlka co mají
a nesměle jsem je pozoroval

Töchteer

25. května 2011 v 13:17 | ma.str
hnilobu shovanou pod plavkami
a její další stádia nahotou
všechno je nějak podivně překrásný
až falešný
krásnější lidé se toho nebojí
nemusí
jsou krásní a tak i když poserou co se dá
aspoň při tom vypadají
na jejich počest, anebo proti ní
vína je pořád dost a tak vedeme v centru těchlech
erupcí krásnosti a perfekce
hodiny konverzací o záporech hodných kluků
pojetí sobeckosti, co se tak liší
a možná i trochu falešně vystavujeme na obdiv
naše pohrdání těmi, kteří nás reprezentují

a to, lásko má, kurva bolí

22. května 2011 v 21:23 | ma.str
tváříš se na mě jako bys věděla
že všechno je zase v prdeli
vidím se v tvých očích a prosím sám sebe
abych mohl zalhat a říct
"promiň, lásko, byl jsem opilý"
ale to nejsem já.
Chtěl bych to umět, srát na vinu
není tu sama od sebe
vina, jako samostatný prvek, neexistuje
je jenom v mojí hlavě a můžu doufat
že se nedostane do té tvojí
jinak by se asi vážně posrali všechny dny
a to, lásko má, kurva bolí

opilecké árie na měsíční orgie

20. května 2011 v 23:48 | ma.str
odemykání klíčem dveří na kliku
skvrny od krve a spermatu na triku
při blinkání aplikuji balistiku
z jednoho výkřiku
bych si postavil domov.
ospalost maskovaná za život
ty stejné nohy do stejných bot
pod stolem na zemi hromady dobrot
při nízkém přeletu
bych se obrátil zpět.

Archa

20. května 2011 v 17:46 | ma.str
chomáče chmýří na posteli
ale nikoho, kdo by je shazoval
na šedých zdech stříbrné pavučiny
jak plakáty zašlé slávy, nikdo je nesundal
prastará dvířka do říše za zdí
jsou již otevřená
kráčejíc zahradou povzdechů
držíme svoje ruce spojeny měsíční září dnů
malinké kamínky se změní v potopu
na Arše je naloděn jen jedn z nás
přežije druhý potopu bílých světel
a nebo zbude jen tichý hlas
který při letu světem
nikdo neuslyší?

nečtení vede do zatracení

16. května 2011 v 11:40 | ma.str
(občas se naskytnou tak silné podněty pro něco, co bych rád nazval tvorbou, že se jich nedá zbavit jenom tak. Čím víc se z polospánku probouzím smějíce se sám sobě, úrovni trapnosti mnou dosažené a vzpomínkám, které se nějak vynoří z propitých děr v mozku, tím víc mě to přijde kouzelný. Schopnost, kterou jsem dostal do vínku, chovat se jako malé děcko a další den tu samou aktivitu paretovými derivacemi zpětně racionalizovat a svádět na absenci myšlení. Prostě ji obdivuji ještě víc za to, že ochotně přečkává moje silně humorné snahy o očištění rituálních chvil od nánosů amatérskosti, nepřipravenosti, gendrové absurdizace mužství a hlavně, mého neustálého sobeckého pokusu o přesvědčení, že třeba by to za pokus stálo. Ano jsem asi sobec, pokuším se aplikovat moc, kterou nemám. Snažím se prosadit svoje touhy i přez zjevný odpor druhé strany a přitom doufám, že to není zase tak invazivní, jako třeba psychologie (chá nesnášim ji a musim to cpát všude!). asi takhle, kdo jste dočetli až sem, můžete číst buď od znova, anebo dál. Nečíst by vedlo do zatracení a nevědomosti.)

vysunul jsem mrtvou rybu z pusy
prostě sem chtěl vědět jaký je vyprávět
že jsem to zkusil
kvůli překročení vlastních hranic jsem nevěděl
neprosil
věřil tomu, že zkušenost je cíl

jenom se marně snažil o setrvání
unášen proudem bez myšlení
co hnal mi vlny prvních raních paprsků na žábry
co z toho mám, s odstupem doby?
i ten kouř mi z úst vyvanula snaha o překonání
prvního trapného pokusu o poznání

větší síla přináší jenom větší křeče
mezi těly planetárních soustav tolik slin
možn by bylo lepší poptat se, zda-li smím
než spadnout do slizkého proudu, co teče

"dneska si můžeš dělat co chceš, jsem tvoje"
a mě to jenom vystrašilo, tohle sem nechtěl
nebo jsem o tom jenom nesnil
dalo by se i přemýšlet nad tím
že elán vital, můj vnitřní býk
postupem pasivity zahnil
a teď smrdí jak ryba, od hlavy
proto jsem ji musel vysunout z úst

přeletět

14. května 2011 v 1:51 | ma.str
v čirém moři projeveného zoufalství
kde světelné struny krájí moji hlavu
létala chvíli sama
beze všech bolestí
a všem přízrakům pod naha
nacházel já jsem své dětství.
Ztracné ideály o kráse
půlnoční snění o vílách z parkovišť
škoda že, jenom za vlásek
zavadila mé hlavy čelist o malá poupátka.
To mozek můj, a dech vnitřní síly
dali mi odvahu přežít
sílu se postavit na nohy
a celou tu hroznou noční můru
plnou alkoholu a dětských šatů na tělech dospělých
přestárlých
s klapáním čelistí a řinčení očních víček
přeltět

kdyby se mnou...

8. května 2011 v 0:55 | ma.str
jak stoupal dým z vonných tyčinek
a kanuly slzy do klína
hledal jsem, v spleti vzpomínek
výraz, co něco znamená
pátral jsem sám, ve své hlavě
za zvuku hymny tvojí smrti
doufaje že snad to půjde hravě
pochopit zvláštní souznění.
Závaznost není něco, čeho je třeba se bát
pokud jsou lepší krátké chvíle
kdy intenzivní je tělesný hlad
rád zbořil bch ty zdi z cihel
a vytesal si dveře do Ráje
těžší však bývá úděl mládí
zvláště chlapce
co miluje

Laboratorní Slasti Duchů

5. května 2011 v 14:21 | ma.str
svět je tak plný krásných věcí
a já měl chuť je všechny chránit
provázet svoji pet-lahev po městě
něžně ji hladit
nechtěl jsem ji ranit
opustit ji u brány do podsvětí
kde malé plamínky tančí
děti se podivně chvějí a životy dostávají nový rozměr
chtěl jsem ji ochránit před tímhle zlem
před vším, čím jsme si museli projít
chtěl jsem jen, aby viděla hvězdy
malinké tečky na oboloze
aby se jedinkrát dotkla vody
líbala se vášnivě a dlouze
chtěl jsem jí splnit svoje sny
měl jsem ji rád

málo je třísek

4. května 2011 v 7:13 | ma.str
i tnuli znovu tesaři do lipového dřeva
s dopadem sekyr kane pot
snaží se vytesat atrapu těla
něco, co by jim bylo vhod
co má svou cenu, co dá se prodat
nechtějí svéží krásu nezraněnou
sami jsou krásní, ale přesto
musí si pohrát s širočinou
co se má stát
to se stalo
a třísek zůstalo tak málo
jako na očích vzpomínek

iqnitium

4. května 2011 v 1:20 | ma.str
nemám rád usínání na mokrém polštáři
svůj falešný úsměv na tváři
a tvoje slova chvilku před tím
nechce se mi klidnit třas hrudi
držet své svaly uvolněně
a slyšet znova
že takhle ne.

vzpomínáš

1. května 2011 v 12:11 | ma.str
kdyby jen pro těch pár pěkných chvil
pro malé mušky vzpomínek
pro chvíle v kterých zvon v hlavě bil
a nevěděl, kdy přestane
pro kousky štěstí kdy jsem snil
moc nahlas o broučcích v jantarech
jen pro ně, kdybych mozek měl
radostí se mi rozplyne

když v mlze jsme stáli venku
a ptáčci ze spaní hráli chorály
chtěl jsem ti věnovat jednu sloku
ze které dvě se udály
a stejně je málo slov co mohu napsat
tak málo světla v tomhle podvečeru smutku
kolik už, kolik sme zhulili
abych se tě jen jednou dotknul
a moje oči, oči mých předků v hlavě mé duše
síla těch velkých, zapomenutých, mužů
stala se mojí zátěží.
volaly, prosebně volaly
však jak bych mohl vyjádřit všechno
co tolikrát je vyřčeno bez soucitu
kdyby šlo aspoň to strašně málo
že byla jsi nádherná za úsvitu
tenkrát
prvně
vzpomínáš?