Únor 2012

1.t.

27. února 2012 v 16:12 | ma.str
pořezal jsem si svoje rty
při snaze trochu se přiopít
pomoc si od světa
jenom se na chvíli v tom lihu zakuklit
a přežít
do dalšího rána.
Chutnal jsem svoji krev
při každém doušku
a cítil jak utíká život
do žaludku.
Vypil jsem hodinu nočních běsů
popral se s Mohammedem o Mekku
a potom
opojen vítězstvím víc, než calimochem
ukous jsem z měsíce
a nechal jim jenom malinký srpek
a svojí hvězdu
v tom moři krve.

po zadek v hovnech

25. února 2012 v 11:50 | ma.str
Mé plány nejsou ničím
jen kresbami vidličkou v medu
na malém talířku po dalším kousku
sladkého požitku
ztrátě času.
Jak jasné zdály se být
jak roztelky se
a nezanechaly nic.
Nevěřím pohádkám jako je štěstí
jen realitě smůly
pozbývám všeho, co mělo kdy smysl
měl bych to obětovat?
Komu? Snad vůli?
k čemu!
K čemu je utíkat do další ze svých představ
k čemu je brodit se po zadek v hovnech
k čemu je všechny mé pokusy sežrat
aby zas nanovo
přerostly v zvíšení hladiny
na hovno.

brodíce dále se
tou kaší všech mých snů
přemýšlím jak vlastně
prožít tu vteřinu
ve které stojí čas
a nic se neděje
nic se nehýbe
vítr nevane
jenom můj hlas
můj valstní vnitřní hlas
srdce mi vytrhne

Dočkáme?

17. února 2012 v 20:34 | ma.str
ztracená vločka sněhu
v městě jménem Sakarya
malinké krůčky blíže k břehu
odkud se nevrací
moje milá.
Dlouhé jsou noci samoty něžných saní
o trochu delší
než umírání
o kousek něžnější
než pláty žhavých pecí
dobré jsou leda
pro další porci.

Ale i přez to
s noblesou
co nevidět brzy odnesou
dalšího zbloudilého
do svahů sněžných nad městem.

Co bude potom všem, čeho se dočkáme
s Ježíšem nebo s Alláhem
s kým se tam setkáme
když už se konečně jednou dočkáme?

radost člověka

14. února 2012 v 19:39 | ma.str
jak čůrám do záchoda
v průběhu radovánek
večírku plného masek
stoupá pára
a v ní je cítit celý můj den
všechno to jídlo, které je podivné
nápoje cizí, už trošku obvyklé
všechna ta samota
utrpení chvil odmítnutí
ale i radost z brzkého odcházení.
Jak stoupá pára celého dne
jak něžně zahaluje mne
začínám chápat že nejlepší
bylo by nechtít
nečekat
nehledat co znamená
ona odvěká
radost člověka.

turecká

6. února 2012 v 23:28 | ma.str
asi sem se taky měl
kurva
narodit s píčou
a ne koulema
bejt zářící hvězdou
mezi troskama
a nechat se oslovovat
různejma krásnejma
cizokrajnejma slovama
který dokáží pohladit po duší
občas i víc, než pusinka na uši
a zahřejí u srdce
takhle mi zbývá jen
propálit si plíce
a vylejt samotu
zázrakem z těla ven
dřív, než zase příjde nový den
a bude třeba ukázat,
jak jsem spokojen

Pro Z.

5. února 2012 v 19:49 | ma.str
ve stejné tmě uleháme k spánku
a stejné paprsky ráno budí nás
hvězdy jsou svědkem, že roním slzy
že chybíš mi, můj compadre

stejný je vzduch, stejná hlína
na každé podrážce stejná špína
podobné kapky zkrápějí naše tváře
ale i přez to, přez tohle všechno
jsme daleko si, daleko
a spojuje nás
jenom ta záře

útíkej měsíci na svoji dráze
utíkej rychle, nezbedo
počítej se mnou všechny ty chvíle
co drží nás stále od sebe
počítej se mnou
a dospějeme
k stejnému cíli
poklade

kočky

5. února 2012 v 10:16 | ma.str
divoké kočky hnaly se ulicemi města
bez známky strachu z samoty
jak moc chtěl bych být tou jednou ze sta
kočkou, tvorem bez mysli
a jenom se nezišťně toulat ulicemi
hledat si místa pro přespání
a v té své absolutní svobodě
přiběhnout potom, potichu
k oknům přez která viděl bych vše
oknům křišťálovým
oknům do světa
očím tvým

(nějak se mi nejde rozepsat)