Červenec 2012

záře

16. července 2012 v 22:05 | ma.str
krutý drkot
soukolý smrti
teskně volá
ke svatini!
Krutý drkot
soukolý smrti
bere otce
bere mozky!

Šílený bzučení
pekelnýho soukolí
už se hlásí
pro svou porci

Krutý drkot
soukolý smrti
železnou parou
zabil tvou starou!
Krutý drkot
soukolý smrti
zamrzlým dechem
i tebe vojel!

Šílený soukolý
pekelnýho šumění
už se hlásí
o svou práci!

Krutý drkot
soukolí smrti
předlož doklad
o zabití!
Krutý drkot
soukolí smrti
drží nohy
ptákům štěstí!


(jedna taková písňová, možná k ní vyrychtuju i basu a pak si to zahraju. Ale vy z toho nebudete mít ani koláček od posvícení takže se vlastně chlubím, tak trochu tady na vás machruju. Víte co, celej život není jenom o takový tý pokorný skromnosti, kdy od sebe nechceme víc, než dýchat a od ostatních nic. Není to tak, ale ani onak, je to, je to takový protlak obou.
Vychutnejte si svoje pocity raní kávy s dávkou kocoviny, modrého z nebe za pomoci kouzlostroje a zázraku toho, že máte to neuvěřitelné štěstí, to privilegium, vy elitářská skupino, participovar na přímo uchvacující internetové stránce Mého blogu.
Děkuji a pro dnešek s pozdravem zdravého probuzení
přeje
Jeho Jasnost
strm0a

údolí dospívání

7. července 2012 v 9:02 | ma.str
slyším noty každou zvlášť
hrabu se v hovnech
hoven zášť
I tu milou mouchu jsem odehnal
na píču večer
na píču dál
sedím a prudce klepe se mi zem
dalšíz mejch přeludů
čert je vem
rači si hladce
plivnu na palce
aby se honilo
opravdu hebce
a víš ty, že už mi ani tolik nechybíš
moje zlatem dlážděné
údolí dospívání?

s.r.o.

4. července 2012 v 21:35 | ma.str
po brčíčku
hraju si na basičku
asi abych zapoměl na holčičku
co za ručičku
vodila pandího chlapce
v lásce a pochoponí
s ručením
časově omezeným.

zulíbání

2. července 2012 v 22:03 | ma.str
(a po dlouhé době velký příspěvěk plnej malejch písmen, nějak tak mě napadlo, že bych asi mohl míň se ničit a bylo by to jiný, ale jestli lepší, to je otázka)

nezbylo ze mě vůbec nic
než prodejná kurva
co kvůli kousku trávy
zulíbá holku
co není k zulíbání.
stalo se se mnou něco zvláštního
něco, že mi je jedno i to
že víno
co jsem našel na stole kam sem se připotácel
nebylo moje a plaval v něm chleba s hořčicí
přilil sem svojí kolu a jak se s chutí dále lejt
a vlastně i jíst
v tu samou chvíli
není to kouzelný
čeho všeho je lidský tělo schopný?

asi abych zapoměl na ten piercing, co mi zvonil o zuby
nebo o ty ruce, co mě hladily po koulích
a strkaly si moje vlasy pod kalhotky
nevadily mi ani ty přitroublý šlapky
co mi rázně ale jasně řekly, že s touhle se nevyspím
přitakal sem jim
a pak, když sem se ráno probudil a nevěděl jsem, kde jsem nechal svojí hlavu
a telefon a vůbec, netušil sem
jestli sem porád ještě on
a nebo on je mnou
a to číslo, co mi napsala na ruku gumou
ze svojí tužky s letadlama
sem potom marně hledal
na svejch, už tak dost poblitejma, rukama s vůní prdů
to samý ráno, o sprchu pozdějš
dal sem si kafe, chtěl sem procitnout

to kafe je asi jediný, čeho teď lituju
třeba mě chtěla otrávit a sníst
nebo mi vysát krev
spíš asi ne tak krev, ale na detaily sem nikdy nebyl
jeslti to ale takhle půjde dál
stane se, jenom kvůli tomu že já existuju
z nějaký další narkomanky
co v kabelce vedle trávy má svoje jehly
docela obyčejnej vrah