Srpen 2012

já sem ti věřil

23. srpna 2012 v 11:27 | ma.str
zraněná srdce po pádu meteoru
ve sprše smrkám krev
po hrudi teče dolů
pořád to bolí
víra ve sliby
co končí v slzách nebe
rozbitý tělo před oltářem
dává naději
na 4 minuty a nějaký ty malý vteřiny
než vyčerpáni světem dojdem tam
kam nechcem
ale ve stínu své slávy
jsem tam už dávno
jsme mrtví
a proto je nám jedno
že slova dřív měla význam
a říkala se proto
že platila
co zbejvá nuznej
než víra?

melek

18. srpna 2012 v 18:20 | ma.str
patetické ranné lásky
vzdálené na kilometry od sebe
chtěl bych držt tvojí ruku
jak moc ti chybím, jak moc ty mě?
slyším tě dýchat, když jdu spát
vidím tě létat mezi mraky
vlasy se vlní ve sříbrné záři měsíce
v mrtvolné reflexi cizího svitu
vidím tě matně, spíš skoro nevidím
vzpomínkama dokresluju to, co ještě zbylo
je to furt stejný
a porád dokola
andělé snaží se svádět své marné boje
směji se
směji se jejich snaze
odhodlání jim však závidím

vedro

6. srpna 2012 v 13:32 | ma.str
vyvalen na slunku
s břuchem venku
a pivy v sobě
va době snídaňové
myslel jsem na tebe

v tom teple horoucím
k nocím krátkým svádějícím
s větším důrazem
na druhou dobu
nad hrobem
myslel jsem na tebe

připoután k sedadlu
s knihu v klín
kdy nic nevrhalo
vůbec, ale vůbec žádný stín
myslel jsem na tebe...

kůže

2. srpna 2012 v 10:27 | ma.str
musím si držet svoje ruce
na hrudi
je jedno jestli ohřejí
nebo ochladí
nesmím je pustit
nemůžu prostě povolit ruku
a posunout ji k tvému boku
a sjíždět s ní níž
až hýždí zříš
ruku mou
jak s touhou převratnou
snaží se taktně podotknout
tvé hebké kůže

kapka

1. srpna 2012 v 17:51 | ma.str
třetí z cesty

máš kapku na rtíku
a stéká níž
záře duhovek se v ní odráží
a já sním
svoje sny o dálce
v rukou tvých
a o vůni
co tvůj nos čichá
když uleháš v peřinkách
až nesmělá
z toho
jaks krásná

pohyby

1. srpna 2012 v 17:49 | ma.str
druhá ze tří z cesty

ty trapné pohyby
končící bouří
z nich nové naděje
starým se rodí
ty kroky hvězdných těl
ty mléčné dráhy
velký třesk
to všechno baví
většinu těl

smích

1. srpna 2012 v 17:48 | ma.str
první ze tří, co sem splácal po cestě

moře mi vyprávělo svoje příběhy
o příšerách, co žerou lodě
o vojenském tažení
do zemí
kde stále jen písek a kamení
dusí své porobené
své ctihodné občany

mluvilo o dívce s vlasy z milostných vln
v barvách písku co líbán mořem jest
o jejich očích co jako obloha za jasného dne
dotkly se svými slzami
ramene
a noci plamenné i já je viděl
skryty za okolní mlhy šerých dní bez mraku
kdy zvěděl jsem, znova a bez okolku
že ne na dosah, ale ve tmách minulých
je možné hledat ten její
trošičku vtíravý
smích