Říjen 2012

no_logo

26. října 2012 v 14:24 | ma.str
ještě mám tvoje fotky
už na mě koukáš jenom z nich
někdy se nedá
nahradit sebe sama
za jiné
někdy to jde.
Brzo padne sníh
zatím je to listí
jak zapomínání
nejdřív přibarvené a vcelku i příjemné
pak bílé
monotóní
zamrzlé
takové to bude
až nepoznáme svoje tváře, jestli se někdy potkáme
potom si můžeme gratulovat
už zapoměli
jsme.

priznám sa mám ťa rád

22. října 2012 v 12:54 | ma.str
asi by vás zajímalo, jak vlastně ten svět funguje. Povím vám to
je alkohol
a jsou kocoviny
proto je tráva
a jsou brka
ale jsou únavy.
Na to jsou houby,
ale jsou dojezdy
je víc hub
život se musí mrdat
nemá se žít
není nic, co by za to stálo
je škola
ale je i frustrace
jsou dívky,
ale je Hurvínek a jeho válka
ale pak je
pak je Zpěvák
je Richard Muller
a není to pěkný
život je zlej
a jestli ti vadí
zhulená kocovina
tak se s tím nestarej
a buď ráda, že jste rádi
jinak není nic... hladina hlava tlak
a stejně je pěkná, ale nikdy jí to nepovim. Ne, že by to neměla vědět, ale já se stydím. Ale to je uplně jedno, protože ona to asi ví, a jestli ne, tak ode mně by jí to radost určitě neudělalo. Nejsem člověk, kterej umí roznášet radůstky, neumím.
Ale někdo, tak hrozně kouzelnej, jako ona, musí vědět, že je krásná.
přenádherná,
ale život je jenom
jedna jediná
hrozně veliká
kocovina.
Střízlivění
ze zrození
propady někam
kam nejsme souzeni
odvykání
od krásy.
Tak je to, ale její úsměv a rozum je skvělej. Ale nemůžu jí chtít. Má jinej život, plnej krásy, snů, života napoctivo. Ne jako já. Nemá každý ráno smrt
neumírá
neumí to
nesmí umírat,
to by byla škoda
veliká......

nahouby

21. října 2012 v 0:22 | ma.str
půlnoční hýření
s protáhlou tváří
barvy, které se sami vaří
rozumu na oltáři
už došlo svící
a přeci
nejlepší z nejlepších
my
stále bdící
bloudíme ulicemi
hnáni větrem
a nejzaššími pudy
držíme v ruce
zhaslé vajgly
a hvězdné je nebe toho dne
barevné odpoledne
nedělní poledne
co vlastně je?

ferdinandova

11. října 2012 v 16:11 | ma.str
falešným deštěm
odplavím bahno všedních dní
a druhou rukou
hmatem od mnichů
dotknu se tvojích zad
mladých a skrytých
pod rouškou dlouhých vlasů
a tvojí ruku uchopím
a budu si vtichu přát
aby už nikdy tohle nepřešlo
aby už nikdy tohle nepřešlo
aby už nikdy takhle nepršelo
a aby se i moje tělo
tvého dotklo
ty moje malá
trošičku hravá
smrtko