Červen 2013

Fridrichovi N.

20. června 2013 v 6:07 | ma.str
(v.2)

Zabij sám sebe
a najdeš boha
zabij i jeho
a najdeš se znova.
Seš tam kde on
shovanej uvnitř sebe sama
dejcháš jen pro něj
přiživuje se na chtích sebevraha.
Jseš přesně tím, čím je on
absolutní vůle na vlnách nekonečna
pravěká žena
i král Šalamoun.
Jsi jím
a on je tebou
vlastně jste jedno
a bůh je mrtev...
Ó, marná snaha.

Zahrada rajská je o všedních dnech otevřena
stačí si nabrat jablek a hadů
i stromů na polena
není-li dál boha
nejsou již otrávena
ne ničím horším
než vlastní krásou samou
vy, davy "bez břemena"

Otevři oči a začni dýchat
znovuzrození mohou se lépe dívat
osvobozeným nedá se upřít krásy světa
nejsou dál pod tíhou
vlastního
světlometa!

nicneříkající

16. června 2013 v 6:57 | ma.str
Možná jsem jenom moc hrdej
a tak co?
Tak mě mrdej!
Ale i přez to
rači budu veselej,
než bohatej
stejně jak mladej
než mocnej.
Pro mě je cestou bejt živej
ne součást systému
stejně jak odvrhlej
než zakrejvat svou vinu.
Rači spát v chatrči z větví a hlíny
s jeleny dělit se o noviny
co vítr donese v deštný noci
než další průser s andělskými křídly
než těžká hlava z píčoviny
než jedy, na zabití rýmy.

o lásce

15. června 2013 v 1:00 | ma.str
(pro K.L., protože mi řekla ať píšu a to mě potěšilo!)

Jsem tvoje smrt
tvůj Mordor
tvoje piko.
Jsem bůžkův soud
když promluvím
je ticho,
ale ty máš oči plné slz
a dekly pod jazykem
a já zmrd
dejchám ti tvůj vzduch
tvůj éter
tvou trávu
beru do žeber
když spolu jdem
jenom tak
třeba ven
zahrabat podzim
hloub do jablek beden
dál do bílých stěn
odvykačky citů
léčeben.

[p.s. není to o tobě, ale pro tebe. Vím, je to zase depresivní, ale jinak to, je mi to líto, nějak zatím nejde]

rarach

11. června 2013 v 14:08 | ma.str
Hrajme si na lásku!
Každý sám po svém
nauč mě svojí hře
a já se postem
prvně a posté
dostanu blizoučko, kousíček od duše
hluboko do útrob, zrůda se prokouše
a jak je ucejtíš
ty city vyplavený v krvi
pochopíš vítězství
páteřní oblouk slávy
a bouřící davy.
Pochopíš vítězství
a na stěně vystavený hlavy
pokourně přimhouří svoje oči.

narkotika

3. června 2013 v 21:41 | ma.str
Nemám o tobě žádné zprávy
nejmíň půl století
nechápu tyhlety svoje stavy
to moje prokletí
samoty
Neslyšel jsem smích tvůj
tak nejmíň deset let
nechcí žít tenhleten úděl můj
jen na nic nemyslet
odletět...
Neviděl já jsem sebe sama
nanejvíš od rána
nejmíň však celou věčnost
i tak mě stejně bylo dost
ta moje ubohost.
Necítil já jsem vůni tvou
snad nikdy, nikdy před zimou
ale i přez to, stejně rád
chtěl bych ji k smrti přirovnat
tak svůdná
tak intenzivní
tak fatální
tak nekonečná.