Březen 2015

Deset Ká

26. března 2015 v 15:33 | ma.str
(- tedy 10 000 návštěv na počítadle blogísku a co z toho? Co z čeho jinýho, co z něčeho?)

Hej, Víro v něco,
kam jsi se zase schovala?

Propenetrovanej nebem,
propad jsem vlastním světem
do spodních pater žeber.
Tolikrát sebou sveden,
že věřit chtěl bych víc.

Jak výjmečně se vnímám -
vždy výjmkou od pravidla,
vylučně myslí hřímám
až dochází mi síla
a prožít chtěl bych víc.

Kde sídlí Elán vital?
Jak vzpomínkami létám,
pod křídly parazita,
vůbec nic nenalézám...
Ach vizi tak jen mít!

Óda na "ň"

22. března 2015 v 17:34 | ma.str
(páč je to super písmeno, bez kterýho by neexistovali ňoumové apod.)

Dočkal se někdy,
dočkal jen přízně,
přižeň se, přižeň
krajinou z příze!
Až příjde žeň,
zenovým mistrem
o jaro dříve,
v tajnosti uveden,
kým to jsem?

Když byl jsem někdy,
kde jsem jen byl,
příznivě přistižen,
přespříliš tíží jen,
kdo jen jsem,
když jsem jím byl?
Průlet jak pyl
o jaro dříve..

Je nikdy někdy?
Dneškem jest,
vteřiny možné
tím jarem smést
v ošatky,
splésti je
v tvar mé oprátky a
do vlasů vplést jak
záblesky částí.
Časem jež,
nehraje na svátky
nechat se vést
od zítřku zpátky,
od dneška též
otěže pevně vést,
v onehdá vštříci
v temnoty hřmící
sobě jen,
žeň, tak žeň,
svůj čas časem, jen
opačným směrem.

Ztramvayeeeah [Z tramvaje]

18. března 2015 v 23:18 | ma.str
( heč, jezdim si sockou, která v některejch jinejch maloměstech nejezdí :P, a mam na ni i lítačku 2x(:P) a DOKONCE si i občas sednu k okýnku 3x(:P) )

Z polí jež procházím
volím si obrysy.
Svět můj je Světem tím,
víc než jen negací,
odlišnou substancí.
Je Světem o sobě,
jediným možným k bytí.
Já Světa strůjce jsem
architekt všedních sítí
a štěstí, bohatství
na jiná božstva vem.

Tam, někde vysoko,
středem jsem sobě sám
svým kosmem v kosmu,
kosou se kousnu
až usnu...
Odrazem nekonečna,
i jeho průvodních impulsů,
nezářím, houstnu...

Bral jsem co chtěl,
nerozdal nic...
Že máš to jinak?
ale, kdeže...
Víc nežli touhou těch
kdo věří v mraky mezer
si pravdu nezískáš!
Nehledej další kněze!
Jen sobě pravdou svou
buď každý soudcem si,
jen v duších bezedných
je obnažení žeber
a jiskry,
z nekonečen.
Tak spi, jen spi,
když vlastním vírem vlečen
do spánků za konečným hořem...

Není to šílení, snad ani osvícení,
vždyť všichni koneční
svou snahou dojdou bodu
vlastního omezení...
Do popření
velkého podvodu
ve větší z narození.
Se vydal, hledat svobodu,
človíček opeřený,
snad anděl,
brán za pobudu,
snad ďábel,
neb ve svém bludu
zachtěl
víc sebe,
víc
VÍC!
vic už
nebudu.